Vlastně k tomu muselo dojít. A bylo štěstí, že to bylo ještě před hlavním stěhováním. Jeden člen naší rodiny se zrovna osamostatnil; manžel dostal pracovní místo, v anglofonní zemi a na mě zbylo to nějak celé zorganizovat.

Najednou se mi zdálo, že všechno je tak nějak "na vodě". Ještě jsme nebyli tam, ale už ani tady, v našem bytě už byla sestra, v bytě u našich v jejím pokojíku my. Ano, bylo tam kapku těsno, ale ten poslední měsíc jsme si chtěli užít jako rodina. 

Možná trochu i z nervů, ale mé zdravotní problémy, se kterými jsem otravovala už několik let našeho obvoďáka (podezřívám ho, že od prvního dne mě cíleně neposlouchal) se ještě zhoršily.

Pamětliva toho, s jakým nezájmem mi vždy tvrdil, že to je od nervů a nabízel antidepresiva jak lentilky, jsem signály svého těla cíleně ignorovala a jedla to, co vždycky. Smažák s bramborem, hranolky s kysanou smetanou a česnekem, špagety s masem, kečupem a horou sýra a taky moje milované škvarky. A ani jsem si nevšimla toho, kolik žaludečního čaje piju.

Jeden horký den, bylo před bouřkou, jsem se chytila za břicho a před očima se mi začala dělat pěkná oranžová kolečka. Napřed jsem si sedla, protože jsem nedokázala stát. Pak už jsem musela ležet a nakonec jsem byla v nemocnici.

Prej proč jsem to nechala zajít tak daleko? Kdyby mi po břiše zrovna nejezdil traktor i s vlečkou, docela bych se zasmála. Takhle jsem těm bílým stínům, které jsem viděla jen mimo křeče, sdělila, že jsem byla u obvodního a ten říkal, že jsou to nervy. Co na to říkali nevím, protože já už díkybohu spala.

Skoro tři týdny jsem nejedla. Prej si nejsou jisti, jak je na tom slinivka a pak ještě něco tuhle něco támhle. Nakonec už jsem ani neměla hlad. Jednoho dne vrazila do dveří sestra a bez jakéhokoli úvodu mi sdělila: "Mám vám to jídlo jako nosit na pokoj, nebo coooo?" Povídám, že jídlo mám zakázané. Sdělila mi, že dneska jsem na seznamu a hybaj do jídelny. Ani tři týdny hladu mi nestačily na to, abych v sobě našla zalíbení v nemocniční stravě...

Nějak jsme se dostěhovali, kam jsme měli, i když jsem nakonec šla z nemocnice přímo na letiště. Bydlení je pěkné, jak jinak, než anglické. Moc jsem se těšila, fakt moc, jenže teď místo krás téhle země spíš objevuju Ameriku - své tělo. Už bylo na čase.