Ano, konečně nastal ten kýžený den. Zahájila jsem velmi vtipně. Večer jsem se natolik vynervovala, jestli nejsem moc tlustá, jestli mi nerupnou plavky, jestli se ostatní neutopí smíchy, až mě uvidí, až jsem z toho nemohla usnout. Po té, co jsem konečně zabrala, zdály se mi sny, jak potkávám lidi, které zrovna nemusím a dohadovala jsem se s nimi. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem zaspala.

Nahodila jsem plavky, vyčistila si zuby a vyletěla z domu bez snídaně. I tak jsem tam byla na minutu přesně. Nastupovalo nás do bazénu asi 25. Dvě cvičenky byly štíhlounké, ale zase měly kolem sedmdesáti. Zbyvší dav zvedl hladinu bazénu opravdu pořádně. Pořád jsem tomu nemohla věřit, ale v téhle konkurenci jsem byla za fitnesku.

Taky nevím, jestli jsem se tak podceňovala, nebo to cvičení s Jill ze mě za dva týdny udělalo nového člověka, ale odcvičila jsem to celé naprosto bez námahy a pořád jsem čekala, kdy se přestaneme rozcvičovat a konečně začneme pořádně cvičit a v tom byl konec.

Jo a ty plavky, když se násakly vodou, tak se zvětšily a málem mi uplavaly.

Ale jinak to bylo naprosté labůžo. Musím mít v přímé rodové linii nějakého vodníka, protože plavání nebo jakékoli cachtání ve vodě miluju. Užila jsem si každou minutu a jako bonus mi zaskočil na správné místo obratel, který mě už týden otravuje. Hned jsem se nechala napsat na středu, protože to si nemůžu nechat ujít.

Po hodině aerobiku (teda bylo to bohužel jen 40 minut) jsem si ještě půl hodiny plavala ve skoro prázdném bazénu. To už jsem měla pocit, že jsem v nebi. Nevím o ničem lepším, než moct plavat sem a tam, nemuset se nikomu vyhýbat, jen pravidelně dýchat a nechávat se nést vodou. Je to skoro jako létání a já se toho nikdy nemůžu nabažit.