Obezita - onemocnění z psychických příčin

Je celkem dobře známé, že lidé s kily navíc zpravidla velice těžko rozpoznávají přirozený fyziologický hlad, a tudíž se jím neřídí. Pocit hladu je u nich částečně nebo často zcela potlačen, a proto jakoby neznámý. Dá se u nich hovořit o jistém odpojení od vnímání signálů vlastního těla. Důsledkem toho je necitlivost k vlastním potřebám. Jak k takovému „odpojení“ může docházet? Pokud se na tento problém chceme poctivě podívat, je třeba kolikrát pátrat už v ranném dětství obézního klienta. Od narození si dítě říká o své potřeby způsobem relevantním jeho věku. Miminko používá různé druhy pláče. Starší dítě žvatlá, používá gestikulaci celého těla, vytváří si postupně řeč atd. Vzhledem k tomu, že nežijeme v ideálním světě, ani naše matky (nebo osoby starající se o nás odmalička) nejsou ideální. Je dobře možné, že např. matka může nevhodně v některém vývojovém období reagovat na potřeby svého dítěte. A to tak, že je může ignorovat nebo jinak nevhodně interpretovat.

Když se tento stav chronicky opakuje, frustrované dítě si o naplnění své potřeby přestane říkat. Naučí se samo ignorovat a neuvědomovat si, co bytostně potřebuje. Takový vzorec chování si postupem času bude pravděpodobně fixovat a přenášet do dalších životních situací. A to do té doby, dokud se mu nedostane tzv. korektivního zážitku. Korektivním zážitkem máme na mysli zkušenost, kdy se k němu bude jiná osoba chovat citlivěji, tudíž dopomůže k uspokojení potlačované potřeby. Pak má člověk šanci zakusit, že žít se dá i jinak, z fixovaného vzorce chování může vystoupit a obohatit svůj život o nový rozměr.

Praktické příklady vzniku obezity (příkladem výše vysvětleného mohou být následující situace):

• Dítě pociťuje přirozenou potřebu blízkosti s matkou, chce se mazlit. Matka jej opakovaně odmítá z různých důvodů (nemá čas, musí se věnovat mladším sourozencům, je unavená, nemá vlastní kapacitu k mazlení, může být sama v depresi apod.). Dítě v důsledku opakovaného odmítání pociťuje strach z dalšího odmítnutí (tj. kdyby si opět mělo říct o blízkost s matkou, riskovalo by odehnání nebo ignorování). Postupem času přestane samo pociťovat potřebu blízkosti, jelikož tuto potřebu potlačí, aby v rodině lépe přežilo. Zvyká si na to, že vystačit si musí samo bez potřebné blízkosti s matkou. Když se mu nedostane prožitku autentické blízkosti s někým jiným (tj. korektivní zkušenosti) v průběhu jeho dětství nebo dospívání, je více než pravděpodobné, že takovému člověku bude chybět „něco“ (opětovaný prožitek intimity). To „něco“ bude podvědomě přítomno ve všem, co bude dělat a prožívat.

  Může se tak jednat o ženu, která bude razit heslo, že si v životě vystačí zcela sama a nikoho nepotřebuje, přestože podvědomě touží po blízkosti s milovanou osobou. Bude se potýkat s osamělostí a potížemi v navazování intimních vztahů, jelikož říci si o blízkost milované osoby je nesmírně zraňující. O blízkost si buď říkat nebude vůbec a nebo bude volit nevhodný způsob, jímž milovanou osobu spíše odradí (např. přehnaná úzkostná péče o milované osoby, žárlivost, …). Dokud si tuto skutečnost neuvědomí, nemá šanci tento fixovaný vzorec chování změnit, a tak pozměnit kvalitu svého života. Na osamocenost často nasedají depresivní nálady a jistý druh vnitřního hladu, v tomto případě hladu po blízkosti. Jednou z možností, jak se dá s takovým zraněním vypořádávat, je „zajídání“ tohoto problému (zpravidla bez vědomí toho, proč tak činí).

• Jako děti máme přirozenou potřebu být obdivovány. Když se dítěti relevantní pozornosti a pochvaly nedostává a místo toho je zahlcováno kritickými poznámkami (o postavě, povahových rysech apod.), je frustrované. Naučí se nepřátelskému vztahu k sobě samému, protože tak už si nebude o pozornost říkat (bude si myslet, že žádnou pozornost si nezaslouží, protože na něm není co k obdivování). Do dospělosti si může nést pošramocené sebevědomí např. s agresivními rysy v podobě zvýšené kritičnosti k sobě samému i k ostatním. V důsledku své kritičnosti se stane pro okolí spíše nepřátelským a opomíjeným. Sám se kontaktu s lidmi bude spíše vyhýbat, přestože by o něj moc stál. V soukromí se může potom věnovat „zajídání“ problému.

  Negativní zkušenost z dětství se mu může opakovat a tak potvrzovat. Až do té doby, dokud si neuvědomí, co a z jakých důvodů činí. Takový člověk se musí za pomoci empatické osoby a nového prožitku naučit, jak si o pozornost a obdiv říkat jinak, aby byl pro okolí i sebe sama akceptovatelný.

Na každou duševní bolest může za jistých okolností nasedat zajídání (nevědomého) problému a později obezita. Zvláště pak, když je takovou duševní bolestí odmítání vlastního těla. Zvýšená kritičnost ke svému tělu a/nebo odmítání potřeb svého těla vede k narušení sebevnímání. Pravidlem tomu je u lidí se zážitkem zneužití. Zneužití může představovat nerespektování intimity, nepatřičné doteky pečující osoby až sexuální zneužití nebo fyzické týrání. Vážnější narušení sebevnímání může zapříčinit i rádoby vtipně míněné a opakující se nemístné poznámky o vaší postavě v citlivém věku dospívání. Zážitky tohoto charakteru jsou dobrým důvodem k odpojení se od vnímání vlastního těla, tak aby psychická bolest s tím spojená byla co nejmenší.

Nicméně čím více potlačujeme nějakou svou potřebu, tím větší protitlak se uvnitř nás vytváří. To můžeme pociťovat jako nekontrolovatelnou a obtížně definovatelnou touhu po něčem. Takové touze se říká orální hlad. Orální hlad není totožný s fyziologickým (normálním) hladem, jelikož je podmíněn psychickými pochody. Orální hlad se manifestuje jako automatické jedení a přejídání. Nabývání na váze pak podvědomě funguje jako ochrana proti případnému doteku, nepříjemným emocím atd. Když se člověk přejídá, nemusí nic dalšího vnímat anebo cítit. Obezita je tak jedno z možných přizpůsobení se na trauma z minulosti v rámci přežití.

Uvedli jsme tu několik konkrétních příkladů potlačovaných potřeb. Potřeby můžeme jednoduše rozdělit na psychické potřeby a fyziologické. Jako lidé potřebujeme domov (pocit bezpečí, lásky, přijetí, …), svobodu, možnost tvořit, pracovat, …Člověk dokáže potlačovat nejen psychické potřeby, ale i ty fyziologické. Tak se často stáváme necitlivými k signálům stresu, únavy, nemoci i k fyziologického hladu. Než bychom si odpočali, přepracováváme se; než bychom zůstali doma s chřipkou, počkáme, až nás položí jiná závažnější choroba …atd.

Je třeba zdůraznit, že kolik člověk může pociťovat potřeb, tolik se jich může naučit v průběhu života ignorovat. Ignorujeme se na základě (často málo uvědomovaného) dilematu, kdy nevíme, jak si o uspokojení potřeb normálně říct nebo uspokojení potřeby si sami dopřát. Každé opakované neuspokojování přináší do života frustraci. Každou frustraci nějakým způsobem kompenzujeme.

Disponované osoby takovou frustraci pociťují jako vnitřní – orální hlad. Důsledkem orálního hladu je postupem času obezita. Obezita je proto řazená mezi onemocnění z duševních příčin (psychosomatické onemocnění).

Čím dříve si obézní člověk dovolí připustit tuto skutečnost, má šanci pohlédnout na možné příčiny své nadváhy z jiného úhlu a začít pracovat na vztahu s sobě samému. Snadněji se takovému člověku pak i hubne a dlouhodobě si váhové úbytky spíše udrží.

PhDr. Eva Růžičková