K dnešnímu článku mě inspirovala Hanakomo svými úvahami před nástupem do nemocnice a hlavně tím, jak si užívá domácí rekonvalescenci.

Já jsem nikdy neměla strach z doktorů a nemocnic, jako dítě jsem byla na nějaké operaci skoro každý rok. Tedy ne že by to nikdy nebyl traumatizující zážitek, to bych kecala, ale já mám tendenci pamatovat si spíše to dobré a veselé a ty špatné věci z paměti vytěsnit. Tak i z nemocnice jsem si odnesla vzpomínky – na radost.

Tak třeba dosud s úsměvem vzpomínám, jak jeden víkend měly na dětské plastice službu dvě nejhodnější sestřičky, ta úplně nejhodnější denní dvanáctku, a druhá nejhodnější noční. A představte si dlouhatananánskou chodbu, tlupu dětí a jedno autíčko na setrvačník. Když to člověk uměl, pěkně ho "rozpumpoval" a ve správnou dobu vypustil správným směrem, s hlasitým vrčením dojelo až na druhý konec chodby. A tak jsme soutěžili, kdo dojede nejdál. A jako každé správné sportovní klání to bylo doprovázeno povzbuzováním a hurónským řevem. Však to znáte z právě probíhající olympiády. Sestřička vykoukla ze svého kamrlíku, moudře usoudila, že dokud jucháme a výskáme, nic špatného se nám neděje, že takto aspoň o nás ví, že netropíme jiná, daleko nebezpečnější alotria (například šplh po trubkách ústředního topení ke stropu), a že to autíčko, byť není vybaveno speciálními nárazníky, latexové stěny chodby nepoškodí, i když do nich narazí v plné rychlosti. Jen podotkla něco v tom smyslu, že štěstí, že tu není pan primář, a zase zalezla do své cimry. Z chodby nás vyhnala, až když přivezli večeři.

Á, dostáváme se k jídlu. Jak příhodné téma pro STOB! Jednou byl na oddělení kluk, nevím už, jak byl starý, ale nejlépe bych ho charakterizovala slovy – věčně hladové vyžle. Byl to bystrý hoch a záhy vypozoroval, že já coby pravidelný návštěvník plastiky jsem miláčkem sester, a začal toho využívat. Co dvě hodiny mě posílal do kuchyňky, zda by se tam nedal něco získat k jídlu, ať už po dobrém (rozuměj vysomrovat) nebo po zlém (tedy potají uzmout). Sestřičky určitě věděly, kdo je skutečným strávníkem, protože onen mládenec se po každém jídle hlásil s vylízaným talířem o přídavek a náš pokoj nikdy neopustil nějaký vracený nedojedený zbytek. I ten nejnechutnější blaf (například půlka mé porce rýžové kaše) skončil v jeho žaludku. A notoričtí mlsouni, co jedli nemocniční stravu jako vrabec, jásali, že je nikdo nenutí, aby dojídali.

I jako dospělá jsem párkrát šla tak říkajíc pod nůž. S láskou vzpomínám, jak za mnou po jedné operaci chodil můj manžel – tehdy vlastně teprve budoucí. On je ajťák, stejně jako já. A návštěvní doba v nemocnici tehdy byla daleko přísnější než dnes – do 17 hodin a šlus, vrátný u vjezdu spustil závoru, vchodové dveře se zamkly. Můj muž se překonával, opouštěl práci už v osm večer, ne o půlnoci jako obvykle, a chodil rovnou za mnou. Nejprve zašel podél zdi areálu až za zatáčku, kam nedohlédly bystré oči vrátného, Po lampě, takový starobylý litinový kandelábr to byl, vyšplhal dva metry nahoru, přelezl na plot a na druhé straně seskočil do nemocničního parku. Však ano, měl tuto trasu již dávno prošlápnutou, jako malý chlapec takhle lezl navštěvovat svou matku. A i já s nostalgií vzpomínám, jak jsem jako sedmnáctiletá slečna stejnou lampu využívala k cestám za svou mámou já. Další kroky mého muže vedly k zadnímu traktu hlavní budovy, kde byla vrata k nákladnímu výtahu. Ta se sice zamykala, ale znáte to – když odrýglujete správný kolík, jdou dvě křídla otevřít snadno. Po nouzovém schodišti nahoru do patra a pak už vnitřkem po běžných chodbách až ke mně. V devět večer tam byl jako na koni. Vzal za vděk dvěma rohlíky, co jsem mu schovala od večeře, a pak jsme si šli spolu sednout na lavičku na centrální kruhový ochoz a tulili se k sobě. Jednou nás tam takhle načapal můj operatér. Provinile jsem ho pozdravila a očekávala sprduňk – co má co chlap pohledávat po večerce na ženském oddělení?! Ale on se jen tak zářivě usmál a šibalsky na nás mrknul. Asi ho doma čekala ta jeho a on se těšil, až se k ní po službě bude moci vrátit. A my jsme se s mužem k sobě přitulili ještě víc.

A hádanka nejen pro pražské – poznáte, která známá nemocnice v parku pod skálou u Vltavy, kde na jaře krásně kvetou magnolie, byla dějištěm poslední epizodky? A jestlipak někdo z vás nebo vašich blízkých taky využíval tu lampu? Někdy se musím podívat, jestli tam stojí dpdnes...