Ahoj.

Mě tedy sport nikdy moc neříkal. Když jsem byl ještě kluk, dělal jsem hasičinu a než bychom ostře běhali, raději jsme zmákli uzlovou štafetu a střelbu ze vzduchovek a všichni se nám divili, že běžecký závod jsme šli rychlou chůzí. Čas byl nejhorší, ale body za vnořené soutěže to srovnaly a my vyhrávali okresní i krajská kola soutěží a v republice jsme to dotáhli na šesté místo. I s klukem, který už v deseti letech měl metrák. A světe div se, má ho dodnes a už netloustl. Na rozdíl ode mě nebo mého bratra.

Kvůli sportu jsem málem nedodělal střední školu. Ale byla to z mé strany děsná frajeřina: ale co chcete, byl to rok 1982/1983 a bylo mi nějak okolo patnácti.
Měli jsme tělocvik, skákalo se do výšky a třídní si všimla, že krafu v rohu a nemám zájem. "Šimrale, ty nebudeš skákat???". "Pro mě je to nízko soudržko (to není překlep - já výrazně koktal a byli mi tolerovány určité přeřeky. Ostatně i dnes používám přetočení toku slov ve větě tak, abych dokázal nastartovat běh slova. Například na začátku věty nedovedu říci název sídla mého pracovště a do nedávna i mého bydliště - Uhřiněves. Trošku líp mi šla vyslovit zkratka - Uhři - ale to šlo pouze u znalých. Asi je to k divení, ale i nové bydliště jsem si vybíral nejenom tam, kde jezdí vlak každé půl hodiny, ale i podle názvu). A zpět ke sportu: "Ale on skáče poslední a má tam 125 cm. Kolik si "pán" přeje nastavit?" "Až ho to přestane bavit soudržko, nastavte mi 175 a pošlete někoho k popelníku, já si zatím skočím na cigáro!" No, frajeřina ze mě vyloženě stříkala, ale bylo mi 15 : - ) A fakt jsem byl děsný frajer, protože na základce jsem vyskákal 178 cm. Odmítl jsem účast ve sportovní olympiádě a raději jsem vyhrál okresní kolo olympiády z češtiny, ruštiny, matematiky, fyziky a ježdění na kole podle dopravních předpisů : - )))
No, doskákal poslední z mých spolužáků a přišlo na mě. Bez jakéhokoliv rozcvičení jsem 175 cm skočil na první dobrou a při této hodině jsem si vyskákal osobní maximum na 181 cm. Tedy 1/1 k osobní výšce.
A to byl průser. Ona získala žáka, který jí může vytáhnout někam na výsluní sportu a mě to fakt nebavilo. Byl jsem na čtyřech atletických závodech. Dva jsem vyhrál, jednou jsem byl druhý, jednou třetí. A pak jsem jí oznámil, že nemíním jezdit o víkendech na závody, protože se chci o víkendech učit řídit lokomotivy. Ostatně, nebyl jsem v Dukle, ale na Střední průmyslové škole dopravní v Plzni, obor Kolejová vozidla a elektrická trakce v železniční dopravě. A sice jsem nikdy nebyl svatoušek, ale postupně to šlo na trojku z chování, pak ještě podmínečné vyloučení a ve čtvrtáku sice 2x pochvala (za vítězství v soutěži: SSSR- o zemi, kde již včera sežrali to, co měli na zítra (když přišel diplom doporučeně s pochvalou domů, tak se táta divil, kroutil hlavou, jak je možné, že pořád na mě chodí neomluvené hodiny a snížené známky z chování, ale tohle ? A tak jsem mu přesně řekl, v jaké soutěži jsme byli : - ) No, ta facka fakt byla slušná, Táta byl samozřejmě členem KSČ a navíc ještě byl v LM. A druhá pochvala byla za vzorné vedení kroužku železničních modelářů na internátu. To táta zkousl, když jsem mu vysvětloval, jak musím si půjčovat režijky od mě podobných kamarádů a jezdit do krámů, kde se domnívám, že budou mít potřebné zboží a současně ho budou ochotní vydat na fakturu :-)
No, raději toho nechám, od kolojízdy jsem se dostal opravdu daleko : - ))))))

Nojo, jsi sportovkyně tělem i duší, jsi soutěživá a závodíš i sama se sebou. Asi jsi zvyklá jít i přes bolest, ale opatrně, tělo tím něco říká.

Kolo tedy není právě moje hobby, ale vím co to je přestřelit své možnosti, já už hlavně chodím s hůlkami i bez. Stane se že to přetáhnu a pak si "lížu rány" minimálně dva dny. Ale snažím se zvyšovat výkon .