Víte, co mají společného kritika nadřízeným, hádka doma a drobné každodenní stresy? Všechny tři vás dokážou dostat k ledničce, i když jste před hodinou jedli. Ne proto, že byste byli hladoví. Ale proto, že mozek se naučil řešit nepříjemné emoce rychle a spolehlivě jídlem.
Dobrá zpráva je, že co jste se naučili, můžete se i postupně odnaučit. A nejspolehlivější cesta vede přes čtyři konkrétní kroky, které si můžete zapsat a postupně s nimi pracovat.
Začněte u jídla samotného. Ne u emocí, ne u situací, prostě u toho, co se opakuje. Je to čokoláda po příchodu domů? Chipsy u televize? Sladké po náročném telefonátu? Sušenky kdykoli, když jste sami?
Toto jídlo není nepřítel. Je to stopka, která vám říká, že se někde děje něco, co stojí za pozornost. Zapište si ho konkrétně, bez hodnocení. Jen co to je a kdy se to děje.
Ke každému problematickému jídlu existuje situace, která mu předchází. Někdy je to zřejmé, někdy překvapivé.
Celý den jste na nohou, nestihli jste se ani pořádně nadechnout a po příchodu domů automaticky otevřete ledničku. Nebo jste měli nepříjemný rozhovor se šéfem a najednou vás to táhne ke sladkému. Jste sami doma, je ticho, a ruka sáhne po čokoládě.
Spouštěč může být člověk, čas, místo, téma rozhovoru nebo jen únava. Zapište si ho co nejpřesněji – čím konkrétnější, tím lépe. Vzorce se začnou ukazovat samy, ale teprve tehdy, když je začnete sledovat.
Najděte emoci spojenou se spouštěčem
Emoční hlad není o jídle. Je o potřebě – a ta potřeba vypadá pokaždé trochu jinak.
Za automatickým nájezdem na ledničku po příchodu domů se skrývá únava, která volá po odpočinku.
Za touhou po sladkém po nepříjemném rozhovoru je nervový systém, který hledá rychlou úlevu.
Pokud si chcete přečíst celý článek, musíte být uživatelem online programu STOBlife.
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
