Pohádkové Thajsko

Přelom listopadu a prosince je pro STOB trošku okurková sezona, a tak jsem se rozhodla vyrazit do světa. Zrelaxovat, najít případně nová místa pro pobyty STOBu a dopsat knihu, která má vyjít v únoru.

Vše se zdařilo.

Infocesta

Na počátku vyrazilo 15 pracovníků z cestovek na „Infocestu“ – aby poznalo západní část Thajska. Čekala nás letecká trasa Vídeň – Bangkok – Krabi. Dojem z Thajska byl zpočátku trošku zkreslen několikadenním bezútěšným deštěm – ale bylo teplo, moře okolo 27 stupňů a já mohla za romantického bušení kapek psát o zdravé stravě, která se tu opravdu podává. A navíc úžasný pocit, že jsem tu sama za sebe a nemusím nést odpovědnost za to, že prší a snažit se ostatním lidem pobyt nějak zpříjemnit – od toho tu byli jiní. (Musím říci, že si s tím starosti nedělali a náhradní program delegát neřešil – a že jsem si uvědomila, že naši klienti za 25 let, co pobyty pořádáme, jsou opravdu v dobrých rukách.).

Když nelilo jako z konve – už je mi jasné, proč toto úsloví existuje - vydala jsem se na procházku a příjemný zpestřením byly naštěstí přátelské opice na pláži. Výlet lodí na okolní ostrůvky mě moc nenadchl. Mnoho lodí vyplivlo na malé ostrůvky mnoho lidí, všichni obdrželi v plastu krmi, takže krása přírody byla proložená plasty a při bedlivém hledání - pár korálů a ryb. Alespoň ten den nepršelo a dle kognitivního pozitivního pohledu na věc- nikdo se nespálil.

Lanta

Další zastávkou byly ostrovy v Andamanském moři. Začali jsem ostrovem Lanta – a tím, že jsem jela „pracovně“, bydlela jsem v luxusních hotelech, na které nejsem zvyklá, když cestuji sama. Na Lantě jsem poprvé zažila, když člověk jde z pokoje rovnou do bazénu.

Jsem milovníkem vody, a tak mně nevadilo, že byla voda ze spodu - bazén i zeshora z nebe a na romantickém balkonku nad bazénem mi psaní knihy šlo od ruky. Bylo teplo a tak za občasné koupeli jak v bazénu, tak v moři, přicházely nápady. Co pořád psát o hubnutí, když je to jen o jednom – vrátit se k tomu, na co je náš organismus naprogramován z minulosti. Tělo si žádá pohyb a stravu, která uspokojí fyziologický hlad, a ne emoční. A tak jsem se vytvořila kapitolu, proč je tak těžké dodržovat rovnici příjmu a výdeje. A pak se počasí začalo vylepšovat a Thajsko přinášelo stále více euforických prožitků.

Ko Bulon

Následoval ostrov Ko Bulon, kde bylo speciálně zařízeno pro mě, že elektřina fungovala jen pár hodin navečer, tudíž nešel ani internet, nedal se dobít počítač – a tak nastala přes den ta pravá relaxace u moře. Bílý písek, nádherně tyrkysové moře. Žádné posilovny v hotelích, ale jednoduchý bungalov (to už   účastníci zájezdu trochu remcali), procházky podél moře, plavání, procházky džunglí, milí lidé - nikdo nikam nespěchal, lidé se na sebe usmívali. Příjemná strava plná zeleniny a ryb. Při pohledu na chlapce, který zaťal do stromu, aby vytékal kaučuk do pytlíku a pak si pod něj sedl a asi čekal, až kaučuk přestane téci, aby mohl zatnout znovu, jsem si uvědomila, že někdy je dobré zklidnit tempo (abych mu nekřivdila, stromů bylo více).

Pak přišel ještě jeden luxusní hotel s mohutným zážitkem – z postele se mi nabízel úchvatný pohled na východ slunce. I když manžel vždy trpí, když mu pak ukazuji desítky snímků východů slunce, neb mu připadají všechny stejné, na mé emoce působí každý takový zážitek blahodárně. A tak moc těchto snímků nevezu, i když jsem to měla v plánu. V závěru pobytu na ostrůvku Ko LIpe jsem chodila trpělivě každý večer na místo, odkud je údajně vidět nejhezčí západ slunce, ale potvůrka nemohla zapadat, když nevylezla.

Robinsonem na Koh Lipe

Lidé z cestovek po 10 dnech odjeli a já jsem si pobyt rozumně již předem prodloužila. Sice přestal komfort, ale začal pohádkový život. Byla jsem poprvé v životě v takových dálavách sama. Přestože mám lidi ráda a moc ráda s nimi na naše pobyty jezdím, toto byl nepopsatelný pocit svobody. Mohla jsem se rozhodovat a vybírat z dober, který ostrůvek nabízel jen a jen za sebe. Našla jsem si ubytování v malém penzionku na ostrově Koh Lipe. Usoudila jsem, že bambusové bungalovy s matrací na zemi a možnou havětí by byl moc velký skok. Byla to dobrá strategická volba, protože penzion byl uprostřed ostrova, a tak začalo každé ráno krásné rozhodování, na kterou plážičku – kterých je na Koh Lipe nepřeberné množství, vyrazím. Trochu mně vyrazilo sice dech, co je tu hotelů, bungalovů, restaurací – zkrátka jak ostrov tepe a žije, když dle cestopisu, který byl napsán cca před 3 lety – to měl být pustý ostrov. Tomu už tak není – a během tří let sem vtrhla neuvěřitelně civilizace, ale vůbec to nevadilo. Pláže, kde jsou ubytovací kapacity – a to jak luxusnější, tak z bambusu jsou sice plné lidí, ale stále tu zůstavají stovky metrů pláží, kam nikdo nechodí. Je to ostrůvek, který je téměř kol dokola obklopený plážemi. Na jedné straně ostrova slunce vychází, na protilehlé zapadá - občas. Zvykla jsem si i na stovky lodiček, které ke koloritu Koh Lipe patří. Je to hlavní dopravní tepna, jinak tu kromě kvazi taxiků nic nejezdí. Není třeba – člověk se všude dostane pěšky a nebo lodním taxi.

Pokud chce člověk vyrazit někam lodí – i zde je připravena tato loďka, aby vás popovezla na trochu větší loď – bůh ví, zda sem opravdu nemůže zajet, a nebo zda je to jen o obchodní fígl – kde za toto připopovezení zaplatíte 50 bhatů. Když jsem jela z ostrova Koh Bulon na ostrov Koh Lipe, strávila jsem takto romanticky na moři s lodivodem přes hodinu, protože větší loďka měla zpoždění. Ale zde se člověk naučí thajskému klidu – nic není problém, všechno se vyřeší.

Počasí bylo tak akorát – obden pršelo – abych se mohla věnovat knize a a obden nepršelo, a když vysvitlo slunko – bílý písek, nádherná barva moře- pohádka. Teplo, které mám moc ráda, bylo po celou dobu.

Jídlo

A jaké bylo stravování? Jedla jsem oproti předpisům 2 -3x denně – (i když dnes se názory ohledně frekvence jídla začínají trošku odlišovat ve směru menšího počtu chodů). Ráno jsem bohatě posnídala – to jsem si dala evropskou snídaní - jogurt nebo vajíčko a ovoce. Okolo 16 hodiny jsem šla na pravý thajský pokrm do stylové restaurace u moře.

Nejčastěji jsem si dala hutné polévky, které opravdu zasytí. Pokud byly s rybou, ukázala jsem si, kterou chci a za chvíli jsem ji měla na talíři, pokud byla kuřecí, tak kuře jsem naštěstí vybírat nemusela. K různým druhům polévek si člověk zvolí, jaký druh masa, ryb nebo mořských potvor si přeje.

Zpočátku jsem v rámci držení linie nechtěla k polévce rýži, která se tu nabízí ke všemu, ale brzy jsem pochopila, že hodně kořeněný pokrm si rýži žádá. Často jsem v polévce objevila citronovou trávu, kokosové mléko, houby apod.

Občas jsem si dala nudle opět s nejrůznějšími věcmi, ryba na kešu s tamarinovuo omáčkou byla opravdovou pochoutkou. Kořeněné věci mi nevadily, i nastrouhaná kořeněná papaya s pepřem byla chuťově zajímavá.

Když jsem zavítala do obchodu, tak jsem zkoušela různé chipsy –z řas, rybí, ze zeleniny – z durhamu apod.. Ocenila jsem, že buráky, mandle, kešu apod. mají v 20gramovém, maximálně 40ti gramovém balení.

Chleba, koláče, mekáče – o to tu člověk nezavadil. Až jednou – jak jsem profesionálně deformovaná a musím vidět všechny ubytovací kapacity – zavítala jsem do hotelu Home and bakery. První, co mně udivilo – klimatizace – což na Koh Lipe nikde kromě lepších ubytovacích zařízeních není. A najednou jak v říši divů – daleko od civilizace uprostřed džungle se vynořil obchod, kde měli mufiny, croissanty, brownies a u stolků sedí rodiny s dětmi, které se tím cpou.

Tak už i na Lipe zavítala fastfoodová civilizace. A obchodníci se asi budou rychle učit, co si Evropané, kterých je tu nejvíce, žádají.

Večerní romantika ale zatím nezmizela. Pláže s malými restauracemi, které spočívají v tom, že na pláži jsou plastové stolky a židle, případně polštáře na polohu ležmo, svíčky, nevtíravá hudba, aby bylo slyšet šplouchání moře a do toho výkřiky linoucí se z desítek míst – masáže, masáže.

Místní lid je velmi milý a turistický ruch vítá, protože jim přináší peníze, ale vypadá to, že i zábavu – a když nehovoří často jinou řeší než thajsky – mimiku mají příjemnou.

Zpátky domů

A pohádky je konec a sedím v letadle, kde píši tyto řádky. Cesta nazpět byla pohodová. Hodinka a půl na lodi. Jsem znamení ryba, a asi jsem se jako ryba měla narodit, protože pohled na vodu mě stále fascinuje. Malá loď jela rychlostí 70 km za hodinu, takže voda byla opravdu vodním živlem.

A pak za 2 hodiny minibusem jsem byla úplně v jiném světě. Auto mě vyplivlo na ulici ve velkém městě Hat Yai, kde byl uspořádaný chaos motorek, aut, tuktuků, vše troubilo. Jezdí se na opačné straně než u nás (na motorku se vejde celá rodina včetně malých dětí, na nohou vietnamky, helmy neřeší). Prchla jsem do obchodního centra, kde jsem si mohla nechat zavazadlo, a první na co mě padl zrak, byla nabídka vibračních plošin a hubnoucí kávy, Mekáče, Kentucky Fried Chicken, Donuty…..

Na dotaz pracovníka v úschovně – jak daleko je odtud letiště – se upřímně začal smát, že v tomto městě žádné letiště není. Neznejistělo mě to – protože průvodce Lonely Planet nelže a zvykla jsem si, že pokud jsem se zpočátku ptala na cestu – každý Thajec nějak odpověděl, nepřiznal by, že neví. A tak jsem se obrátila na ťuktukáře, který mě po hodině dobrodužné třaslavé jízdy na letiště dopravil. V 20.30 vyrazím, v 22 jsem v Bangkoku, pak 10 hodin letu do Vídně a něco přes hodinku do Prahy. Takže v 8 ráno budu v Praze (v Thajsku je časový posun 6 hodin). A tak si říkám, že to za rok určitě zase zopakují a mám v plánu další knihu, na které se budete podílet i vy - bude to Stobklubová kniha.

Ponaučení

A jaké je z tohoto článku ponaučení? Neželte, že vy si toto nemůžeme dovolit – že nemáte čas, peníze…..Trvalo mi to hodně desítek let radostné usilovné práce a také jsem se starala o rodinu (a snad jsem byla dobrým příkladem, když obě dcery nadšeně pracují pro STOB a manžel to má taky jako velkého koně k svému zaměstnání), starám se o přestárlé rodiče. V každém okamžiku svého života se však snažte najít si chvilku pro sebe, a tu si fakt užijte, a neřešte koše nevyžehleného prádla nebo počet kousků napečeného cukroví. Ať to bude hodinka, když děti usnou, nebo den, kdy si užijete s kamarádkou a nebo si užijete třebas hodinku se STOBem s nordic walkingem i v zimě (není špatné počasí jen špatně oblečený člověk a ten pocit nejen při chůzi, ale i po ní v teplé vaně). Nebo třeba víkend se STOBem (třeba v březnu na kouzelném místě na Konopišti) a nebo týden se STOBem po krajích českých či na řeckých ostrovech? Nebo třeba dva týdny v únoru na Kanárech? ……Na Srí Lance??? …Každá životní etapa přináší pozitiva i negativa, ale úměrně této etapě nacházejte co nejvíce pozitiv a do toho patří si najít i čas pro sebe. Není to sobecké. Naopak, když přijmete energii, můžete jí pak více rozdávat jiným – ať malým dětem či starým rodičům nebo komukoliv potřebnému. Přeji vám, abyste našli sílu si najít čas i pro sebe – a nikdy není pozdě začít.