TOPlist
Sledujte nás:

Datum registrace: 22. 06. 2012

Jak si nahrát profilovou fotku?

ANTARETA

Původní Sebekoučink

0 %
0 kg 7 kg

Již zhubnuto: 0 kg

Získané body

Tento měsíc: 0
Celkem: 1033
Zobrazit více

 

?

Jak sbírat body

Počítadlo pohybu

Můj pohyb
Chůze: 0 km
Kolo: 0 km
Cvičení: 0 h 0 min
 
Všichni uživatelé
Chůze: 128506.47 km
Kolo: 67222.32 km
Cvičení: 5325 h 41 min

Přátelé

ANTARETA

Jak psát blog?

Upozornění: Jedná se o blog uživatele STOBklubu, který neprochází kontrolou a nemusí splňovat zásady STOBu.

Zvířata v mém životě

28. 07. 2012

Měla jsem a mám ráda zvířata. Od malička jsme doma nějaké měli, bydlela jsem se ségrou s našima v paneláku, ale malé nenáročné zvířátko nám bylo povoleno. Měli jsme morčátka, ještě si pamatuju jména, první byla Ťapinka, potom Ferda a nakonec Zrzeček. Ťapka se dožila úctyhodného stáří, musela jsem jí dávat k jídlu namočený rohlík v mléce, protože zoubkama už nezvládala. A musela jsem jí ho držet celou dobu, než se najedla.Ségra se už dávno koukala na Studio kamarád, a já pořád držela..

Taky jsme měli křečky, ale ti přes den pořád spali, my jsmeje se ségrou budily a oni nás za to vždycky kousli. Jo, a hodně smrděli.V noci ve svých příbytcích pořád běhali a šustili v pilinách, celou noc něco hryzali, a snažili se vylézt ven. Podařilo se jim to mockrát, hledali jsme je po celém bytě. Nevydávali vůbec žádné zvuky jako mlaskání, funění, nic, tak jsme je hledali někdy i dost dlouho. Nevím doteď, co po tu dobu jedli. Pak jednou utekli opravdově a úplně docela pryč, asi museli skočit z balkónu. Bydleli jsme v prvním patře, vysoko to nebylo, a byla tam hustá tráva, myslím, že přežili (no aspoň ten seskok).

Jednou jsem šla ráno do školy, bylo to v zimě, a potkala jsem starého pána, který něco schovával pod kabátem. Říkal mi: “Holčičko, já jdu teď k rybníku, musím utopit kotě.“ V tu chvíli jsem věděla, co musím udělat. Byl to kocourek a i přes obavy z rodičů, jsem ho donesla domů. Protože jsem musela do školy, nechala jsem ho v bytě samotného, uvěznila jsem ho pod prádelní koš, aby nic nevyvedl a utíkala, než bude zvonit. Když jsem přišla ze školy, koš byl převrácený, všechno z kuchyňské linky shozené, vylité na zemi… Uklidila jsem včas, než přišli naši z práce,ale lehko mi nebylo, tušila jsem výprask. K mému údivu jsme si Kociánka, tak jsem ho pojmenovala po spolužákovi, nevím proč - prostě mi ho připomínal, nechali.Kociánek mě každé ráno budil olíznutím obličeje, choval se podobně jako pejsek, chodil za mnou všude po bytě a vítal mě výskoky, když jsem přišla. Naši mamku si vybral za svůj pohybující se strom (nosila hnědé manšestráky) a Kocián vyrážel z úkrytů a vyskočil a zaťal se jí do stehna. Kalhoty byly ze silné látky, tak jsme se tomu smáli. Horší když přišla návštěva bez manšestráků:-)  Ségra ho zlobila, tahala za ocas a tak, a byla pořád poškrábaná. I ráno, jak mě šel vzbudit, tak skočil i k ségře a preventivně škrááb. Jednou vzkázala paní učitelka zeškoly, že to není v pořádku, že Alenka má celé ruce a zápěstí poškrábané a že si toho všímá už dlouho. V socialistické republice oproti dnešku, co řekla paní učitelka, se muselo bezezbytku poslechnout. Kociánek musel z domu. Je toto spravedlnost? Ale šel k hodným lidem na vesnici, tak snad tam v pořádku dožil.

Pak v mezidobí se nějak u nás vyskytlo akvárko. Asi mamka chtěla vyřešit prázdnotu a potřebu nějakého zvířátka. Tehdy jsem neznala co dnes, takže rybičky neměly filtr ani topítko, voda se jim tam kazila a ryby z nedostatku kyslíku vyskakovaly ven. Fuj, bylo to hnusné, přilepené mečovky na parketách. Ne, nelíbilo se mi to vůbec. Postupně to vzdali všichni členové rodiny a akvárko se zrušilo.

Potom se u nás objevil zakrslý králíček Matýsek béžové barvy. Matýsek byl miloučkej, jenže dělal bobky a hodně čural. Víte, kolik toho takový malý králík vyčurá za den? Noviny byly pořád mokré a bylo to cítit, prostě do bytu králík nepatří. Nechávali jsme ho na balkóně, svítilo mu tam sluníčko, rostly v pernicích bylinky a květinky (než je okousal), a bobkoval tam o něco radostněji. Když táta na naší chatičce vybudoval králíkárnu, přestěhoval se Matýsek mezi obyčejné neurozené králíky. Protože kvůli králíkům museli našina chatu jezdit denně (je to kousek, dokonce městskou linkou), tak si pořídili i několik slepiček na vajíčka.

Později, to už jsem chodila se svým manželem, mě osvítil nápad, že mamince k narozeninám pořídíme psa (na hlídání králíků a slepic samozřejmě).Vždycky se mi líbili vlčáci (mohli za to 4 z tanku a pes). Spolužačka, co bydlela na vesnici, měla kamaráda, který měl fenu německého ovčáka. Zrovna měli štěňata. Jeli jsme se na ně podívat a neodolala jsem - hned jsem si jednu fenku odvezla. Dala jsem ji do úschovny k budoucím tchánům, že musím vymyslet, jak ji zlegalizuju. Věděla jsem, že v paneláku u nás nebude moct být, snad na chatě. Na chatu jsme s našima jezdívali pravidelně o víkendu, a naši vlastně každý den po práci. Tak jsem vyčkávala na víkend a na oslavu mamčiných narozenin. Štěněčí slečně jsem uvázala velkou mašli a vyrobila krásnou cedulku „Slibuji, že již více nevyrostu“.  Chtěla jsem, ať si ji pojmenuje sama, ale nějak ze mě vypadlo Estí, a už jí to zůstalo. Přivezli jsme ji na chrchlu (kdo neví, pincek) v batohu. Batoh měl na zádech můj frajer a já jsem to jistila zezadu, aby byla mezi náma a nevypadla. Trochu mu počurala záda, no bóže, já bych se taky v batohu na motorce bála (ha ha). Jste zvědaví, jak to dopadlo a jak byli naši překvapení? Jo, byli. Málem jim oči z důlků vypadly! V tu chvíli mi došlo, jak strašně nepředložené to ode mě bylo.  Jenže štěňata to dovedou zařídit, motala se všem kolem nohou a komunikovala pohybem, pohledem, roztomilými zvuky, až si to domluvila. Dozvěděla jsem se, jak strašně toužila mamka po psovi, a jak ho nikdy nemohla mít. Táta pocházel z vesnice, ale tam byli běžní jen kříženci, uvázaní u každé chalupy u boudy a jejich prací bylo jen štěkat. Překvapil mě ten puritánsky založený a neoblomný konstruktér stavebních strojů jak zjihl!

Esta byla miláček celé rodiny. Absolvovala opravdový výcvik psů a druhý amatérský výcvik za účelem soužití se slepicemi.  Dá se říct, že se stala jejich hlídačem a zaháněla je podobně jako ovčáci ovce. Jednou táta koupil dva moráky, že je dokrmí a bude pečínka. Moráci ovšem týden po týdnu hubnuli a nevěděli jsme proč. Z původních 15kg se dostali až na 8kg - kam se hrabe STOB - Esta jehonila kolem chaty stále dokola a hrozně ji to bavilo :-)) 

Taky měla moc ráda vodu, máme chatu u potoka, kdykoliv mohla, tak do něj vlezla. Jednou jsme se k chatě blížili z jiné strany a v naprosto nečekanou dobu a vidíme v potoce totálně mokrého vlčáka. Říkáme, to snad není Esta, jak by se dostala ven? (chata je oplocená), a taky nebyla k poznání, srst nasáklá vodou byla zbarvená úplně do černa.Zaregistrovala nás a hlavu naklonila na stranu a podívala se těma svýma očima a nebylo pochyb. V tom okamžiku nás poznala taky a ta se zatvářila! Nevěděla, jestli nás má klasicky utíkat přivítat, nebo mazat za branku, aby se mohla tvářit, že neutekla :-)

Když nastal čas udělat z ní matku, vybrala ségra spolubojovníka ze cvičáku - jednoho krásného vlčáka se světlým pálením. Bylo z toho 9 krásných štěňátek a všechny jsme je odchovali. Doslova o ně byla rvačka mezi zájemci. Narodily se před začátkem prázdnin, takže jsem je potom celé strávila na chatě, a starala se o ně. Vyvařovala jsem jim, spala jsem s nimi, respektive oni se mnou v chatě a ráno jsem všechny ty loužičky musela uklízet. Budili mě kousáním a taháním za vlasy a jak začal kňučet jeden, ostatní se přidali. Takových devět křiklounů vás dokáže vzbudit rychle, inu hlad je hlad :-)

 Esta se dožila 9 let, předčasně jí život zkrátil převrácený žaludek a operace jí už nedokázala pomoct. Z narkózy se ještě probrala, aby se mohla rozloučit. Byl to vážně nejlepší a nejhodnější pes a ještě teď se mi chce ji oplakat.

Další zvířectvo už bylo v mé režii. Koupili jsme domek na vesnici, ve městě jsem už dál bydlet nechtěla, a pořídili jsme si psa dřív než manželské postele (staré válendy z pokojíčku stačily) Měli jsme kamaráda, který měl chovnou stanici dobrmanů, měl velké úspěchy na soutěžích i v zahraničí, dokonce jsme s ním jeli do Rakouska nakrýt jeho fenu. Rakouský šampión von blabla byl kus samce. Sice jsme se s nima domlouvali rukama-nohama, ale podařilo se, Aida byla nakrytá a pak už jsme jen čekali na to naše drobátko. Vybrali jsme si tu největší kuličku (v té době ještě platilo,co je obalené sádlem= záruka zdraví :-) se jménem Akella, jména psi s rodokmenem dostávají od chovatele a rozlišují se tak vrhy. Byla z prvního vrhu, začíná se písmenem A, druhý vrh se pojmenovává na B, třetí na C…, to jsem do té doby ani nevěděla. Nešlo mi to zdrobňovat, tak jsme jí dali náhradní jméno Alfa.

Alfě se dostalo luxusního zázemí. Neměli jsme ještě děti, tak jsme se na ní vyřádili při prvních pokusech o výchovu. Je pravda, že vycvičená byla perfektně a rozuměla všemu, co jsme po ní chtěli. Do okamžiku, než venku potkala prvního zajíce. Pokud jsme stihli zakřičet „nesmíš“ když ještě byla blízko nás, tak poslechla, ale jak byla už 10m, tak dělala, že neslyší. Přišla vždycky, sice někdy až za pár hodin, ale cestu domů našla. Poprvé, když utekla, jsme ji hledali 4 hodiny v lese, měli jsme strach, aby ji nestřelil myslivec. Potvora zatím čekala doma ve vchodě. Pořídili jsme jí bílý obojek, aby ji jako „služebního psa“ nesměli střelit, pak jsem byla klidnější. Sice nikdy nic neulovila, ale pohonila nějakého zajíce nebo srnku pokaždé.

Dokud jsme neměli děti, tak s náma lehávala v obýváku na sedačce, vymýšleli jsme si pro ni různé hry, byl to mazlíček. Když se narodila první dcera, měla Alfa 3 roky, měli jsme obavu, jak miminko přijme, jestli nebude žárlit. Když jsme jí Barunku ukázali, začala štěkat, tak bohužel musela na dvůr, kde už zůstala. Ale nevadilo jí to, naopak, dobrmani jsou psi vyžadující pohyb. Okousávání stromů, bot, vyhrabávání děr atd. na zahradě ji bavilo více než gaučink. Když byla Barunka větší, a učila se chodit, chytila se Alfy zaobojek a šly. Vypadalo to skvostně, jako by si vedla koně :-)

Alfa byla hodná, ale také dobrý obránce, plot k nám si nedovolil přelézt nikdo. Jednou k nám poslal manžel kamaráda pro nějaký profil, že to má opřené v zahradě. Asi myslel, že na to přes plot dosáhne, ale kamarád se to rozhodl přelézt. Prý se okamžitě vyřítilo tele s vyceněnými tesáky a jeho hluboký řev rval uši. Naštěstí je to od baráku dozadu k brance asi 100m, tak dostal šanci. Ten plot prý přeskočil z místa! Tak jsem dala na branku cedulku s fotkou „tady bydlím já“, aby to už nikoho nenapadlo. Jednou se manžel vracel z nějaké akce, a že půjde zadem, aby nezvonil a nevzbudil mě. Alfa ho nepoznala, takže se vyřítila v noci proti němu a říkal, že ve tmě vypadala ještě větší a bojovnější, že honem zdálky volal „to jsem já tvůj páníček“ :-) Jinak Alfa byla přátelská, nikoho nikdy venku nenapadla, jen doma zkrátka hlídala.

Pak se narodila Terezka, a Alfa onemocněla rakovinou mléčných žláz. Nebylo by mě nikdy napadlo, že něco takového budu řešit, když mi to poprvé řekli v ordinaci, málem jsem tam omdlela, měli se mnou co dělat. Domluvili jsme operaci, při které ji museli i vykastrovat, takže k naší lítosti štěňátka ani nikdy neměla. Tak moc jsem doufala, že ta operace jí pomůže; přežila potom ještě 2 další roky. Jsem ráda, že se dožila ještě naší druhé dcerky, že ji také poznala. Ve věku, kdy se Terezka učila chodit, ji taky Alfa vodila, to byla její poslední služba. S holkama nikdy necukla ani nevyrazila dopředu za něčím, ani jsem se toho nebála, krásně vždycky šla, byla trpělivá, jakoby věděla, že je to naše dítě, o které se musí starat. Máme všude na chodbě na stěnách fotky, jak dětí, tak samozřejmě naší Alfinky, budiž jí země lehká.

Moje holky začaly samozřejmě také toužit po zvířátku. Zařekla jsem se, že nic živého už NE! Je smutné, když nastane okamžik loučení. Jenže bydlíme v domku, takže zas tolik argumentů proti jsem nachystaných neměla. Začalo to 2 křečkama.Křečci ale opět skočili z balkónu (co dělám špatně?) Potom následovali 2 kocouři, ale byli u nás sotva měsíc, jednoho roztrhal pitbull a druhého přejelo auto. Holky to obrečely, tak jsem honem sehnala náhradního černého kocourka, ale byl strašně divoký, vyloženě hyperaktivní, neposeděl, ani hladit se nechtěl nechat, kousal, škrábal, pořád skákal, vyváděl, tryskem tam a zpátky, takže dovnitř jsme ho skoro nebrali, sedačka, záclony, všechno jedno.

Doplatil na to životem, vyloženě skočil pod auto. Taková smůla nás provázela, nechtěla jsem už riskovat dalšího živého tvora. Po čase se mě známá zeptala, jestli nechceme kočičku. Že má po perských předcích koťata, že se mám přijít podívat. Varuju vás, jestli si nechcete to zvíře odnést, nechoďte se na něj ani dívat, je to léčka! Kočička byla nádherná, černobílá, a zablešená až hrůza! Přesto jsem ji donesla, nedbaje předchozích zkušeností, domů. Okoupala jsem ji v umyvadle a číča mě překvapila – vůbec jí to nevadilo, naprosto mi důvěřovala, a usnula mi potom zabalená v ručníku. Mícu máme dodnes a přibyl k ní černý kocourek z jejích druhých koťat. Raději jsme ji pak vykastrovali, protože ona byla schopná rodit koťata třikrát do roka! Terezka navrhovala, že je budeme prodávat, že na tom vyděláme :-) ale to jsem zavrhla.

Brzy po osídlení šelmami kočkovitými následoval čistokrevný kokršpaněl – opět jsme se JEN jeli podívat. Když jsme přijeli ke kámošce, tak z čistokrevného kokra se stal kříženec.  Ale za pomoci fotodokumentace z předchozích let začala dokazovat, že z toho vyroste něco téměř shodného. Vážení, výjimka potvrzuje pravidlo. Nejen, že náš čistokrevný kokr je napůl knírač, ale má chlupy jako kolie. Dvakrát do roka ho musíme stříhat, jinak to vypadá, že se k vám blíží velký černý aku smeták. Dostal jméno Čert, protože je černý a neposedný. Ale je to veselý a hodný pes, a ještě jednu vlastnost má, je vítací typ. Když vyjdem na dvůr, tak samozřejmě každého hned vítá – jenže asi tak půl hodiny. Jenom se vrátím pro něco domů a za 5minut jsem zpět, znovu vítá. Je to úsměvné, ale když kolem vás neúnavně to trdlo skáče stále dokola, šlape vám po nohách a jste do pasu od bláta, tak zkuste, jestli se tomu pokaždé zasmějete :-)

Snažili jsme se Čerta nějak vycvičit, ale bojkotuje naprosto všecko! Přitom myslím, že je chytrý až moc, ale je tak tvrdohlavý, že předčí i ty čistokrevné kokry. Už má 5 let, ale vážně jsem nezvládla více jak „sedni“ (a to jsme vychovali Estu i Alfu).

Varovný příklad: Naši sousedi mají doma zoologickou zahradu. Už jsme tam delší dobu nebyli, takže přesné informace nemám, ale měli varana, činčilu, králíka, morčata, osmáky, hada, koi kapry v jezírku a něco v akvárku, psa, a asi tak 7 koček - toto číslo je pohyblivé.  Kromě psa a ryb v jezírku mají všechno vevnitř. Sousedka uklízí denně (ono to nebude jen tím, že je laborantka, ty zvířata prostě mají příjem-výdej ..známe to)

Osmáci se jim rozmnožili, jednoho jsme dostali a k tomu Bára dostala odkamaráda ještě křečka. Ach jo. Poté jsem vyhlásila STOPSTAV.

Babička to ale nerespektovala a Terezce dala 5 pavích oček, podotýkám, že jsem ani neměla akvárium, takže kam s nimi? Protože Terezka by taky chtěla všechno od motýlů po koně, tak smlouvala a smlouvala, že 5 rybiček si necháme.Tak jsem jí koupila 9-ti litrové akvárko, aby nemuseli živořit v plastové misce od vepřové kýty. Jenže do tak malého akvária nebyl filtr a voda se musela měnit každý třetí den, jasně že jsem to dělala já, za měsíc jsem toho měla po krk. Takjsem objednala od Ježíška větší akvárium (60l), že to těm pěti rybkám bude stačit. Ouha – rybky každých 28 dní vyplodili nové rybky. Zanedlouho tam plavala hustá rybí polévka. Začali jsme zásobovat školní akvárium, akvárium v práci a dvě kamarádky. Koupila jsem Bettu Splendens (bojovnici), která něco zkonzumovala, takže se poměr ustálil.

Postupem času jsem musela ale nastudovat veškeré procesy, které v akvarijní vodě probíhají, stala jsem se chemikem, biologem i technikem přes filtry. Úspěchy se začaly dostavovat, dařilo se mi udržet správnou kyselost vody (pH), odbourat dusitany i dusičnany, rozmnožovala jsem rostliny.

Ani jsem nezpozorovala, že mě to vlastně baví. Rybky se odměňovaly krásnými barvami, dlouhými závoji ploutví a přistihla jsem se, že když se na ně dívám, přestávám vnímat čas. (pravidelně jsem se u akvária zapomínala každé ráno, když jsem se měla vypravovat do práce a holky do školy, ono i deset minut vám ranní rozvrh poměrně rozhasí ..)

Po dvou letech jsem dospěla k tomu, že upgraduju akvárko na 200l a troufnu si na větší exotiku než jsou paví očka. Na moje africké cichlidy se můžete mrknout ve fotogalerii. I když to zabere trochu času, je to relax; a vypadá to v obýváku moc hezky a někdy je to fakt lepší jak televize. Až si ověřím, že to zvládám, tak nechám udělat nějakou tu 600l na míru, pak se určitě zase pochlubím.

 

P.S. Stále nechápu, jak jsem k těm rybám vlastně přišla!

 

P.S. Zapomněla jsem podotknout, že o všechny zvířata našich dětí se NAKONEC musím starat JÁ!!

Hodnocení (4 hlasů):

Komentáře je možné psát až po přihlášení.

02. 08. 2012 14:06
:) krásný článek!
31. 07. 2012 12:19
Skalary jsem měla 2 obrovské (to k vůli nim jsem koupila to velké akvárko) ale už odešli do skalařího nebe :-) tak jsem si konečně mohla koupit hooodne neonek a malých barevných rybiček aniž bych tak krmila ty skalary :-) ti sežrali všechno, i rostlinky :-)
30. 07. 2012 22:04
Zuziku, já jsem měla jen 60 l - ještě je teda v pokojíčku v provozu - samozřejmě mladší dcerka si chtěla gupky hrozně nechat, ale sama jim nevyčistí, a já nemám prostě už na všechno čas.. Jestli se ti budou přemnožovat, přidej jim tam jednoho nebo dva skaláry, v akvárku udělají parádu a s potěrem si hravě poradí ;-)
29. 07. 2012 12:33
Pááááni, moc hezky jsi to napsala, já mám 13ti letou maltézačku, která je teď nemocná :-( a 120ti litrové akvárko. Nedávno jsem si koupila jsem si paví očka a po přečtení tvého článku jsem najednou pocítila obavu, aby mi ta velikost stačila(zatím se mi objevilo 10minirybiček) tak zvířátkům zdar :-)
28. 07. 2012 15:07
ambiente - jsou věci (a lidi), které prostě pochopit nejdou. A lidská závist je nekonečná.
28. 07. 2012 15:06
Překvapily jste mě, že jste tak dlouhý výlev přečetly..když jsem se po sobě na to podívala, tak jsem se zalekla, že vás s něčím tak dlouhým otravuju.
Ale jak vidno, zvířátka si místo v našem srdci vždycky najdou. Ať vám přináší radost z přátelství bez pokrytectví, na které se můžete spolehnout.
Kéž by lidi neubližovali ani sobě, ani zvířatům.
28. 07. 2012 14:47
Naše děti v paneláku toužily také po zvířátku. Začalo to rybičkami. Pak přišli džungeráci, morče, potkan a nakonec štěňátko. Hlodavci mě moc neoslovili, ale Foxík nám všem obohatil život. Zlatý retrívr měl zlaté srdíčko a všichni jsme ho milovali. A on nás. Už je v psím nebi, dožil s námi na chalupě a měl pěkné stáří. Vloni k nám přišla potrhaná a pokousaná kočka a tak jsem ji ošetřila a krmila do té doby, než byla schopná lovit a postarat se o seba sama. A už u nás zůstala. Měla dva vrhy po 3 koťatech a asi si nás adoptovala. Soužití s kočkou je jiné než se psem. Fox byl parťák a kamarád, Kočena je dáma.
28. 07. 2012 13:37
já před prázdninama adoptovala asi stolitrové akvárko ve školce. vedení souhlasilo, uklízečka byla nadšená, že hu nebude odkalovat ona, ale jak potřebovalo "rozdýchat" a bylo s tím ze začátku dost práce, tak začaly mít zástupkyně řeči, že se tam coufám "po celé školce" a že "nemám papír z hygieny, jako oni všichni". Samozřejmě jak je tady zvykem, tak nic neřekal napřímo, ale roznášela to po okolí a prudila, až mi nakonec uklizečka řekla, a´t se nezlobím, že si to nemůže dovolit. dost mě to otrávilo, jsem akvaristka od sedmi let a z nového akvárka jsem byla nadšená, když už ho nemůžu mít doma, tak aspoň ve školce, kde udělá radost všem....
Jsem zvědavá, jak dopadne chudák přes prázdniny.
a tuhle milou paní dostane od září za učitelku třída mé dcerky
28. 07. 2012 13:33
tak to je docela dlouhé soužití se zvířátky :o)
já mám 3,5měsíčního kocourka a zatím se spolu učíme žít. ale je hrozně hodný, prostě takový mazlík :o)
28. 07. 2012 12:52
moc hezky jsi vše napsala, některé pasáže mě dojaly, až mi slzy vyhrkly, představa morek obíhajících chalupu mě zas rozesmála, v mnohém mám zážitky stejné...i ty cichlidy ve velkém akvárku :-) Krásně jsi vše popsala. jo a ta poslední věta, ta je dobrá :-D
28. 07. 2012 11:49
No to teda koukám, ty jsi ale zvířomil. :o))
28. 07. 2012 08:21
Tak to je super článek. Napsala jsi to opravdu krásně. :))))) Moc mě to pobavilo. Je to asi všude podobné - vždycky řeknu NE!!! Žádné zvíře do baráku a už jsme měli morčata, křečci, rybičky, strašilky, psa, andulky, agapornise, želvy a teď máme už třetí kočku. Je to mazlík:)))
28. 07. 2012 04:51
Naprosto úžasný a skvělý článek. Přečetla jsem ho jedním dechem, ale teď už musím letět, nebo přijdu pozdě do práce :-D

Kvíz o ceny

Soutěž o produkty Meggle byla ukončena. Gratulujeme vítězům: nevzdavatse kacka sonova
Výhru je nutné si vyzvednout na Dni Zdraví 23.10.2021 v Praze na Pankráci. Více info zde

Ankety

Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?

Naši partneři