Píšu blog po delší době a chci v něm shrnout čtyři události posledních dní: Prodloužený víkend s přáteli na Moravě, konec cyklu v Sebekoučinku a začátek nového, knížku Hubnutí bez blbnutí, která se mi dostala do ruky včera, a blog paní doktorky Málkové Nepodlehněte hubnománii z dnešního rána.

O čtyřech dnech s kamarády na Moravě jsme s přítelem věděli dlouho dopředu a oba jsme si skutečně odhodlaně říkali, že letos to udržíme v rozumných kolejích, že se nepropadneme do tak šílené žranice jako loni, kdy mi Easykoučink nemilosrdně vyhodil klidně i více než dvojnásobek doporučeného denního příjmu. Hm, chápete to dobře: Ani náhodou! :-) Je ovšem pravda, že proti tomu šílenému loňskému roku to bylo letos aspoň trochu lepší. Kromě jednoho dne jsme si odřekli snídaně v pekárně a hlavně jsme si dali pozor na ty "společenské" druhé obědy a druhé večeře. Tedy zase kromě jednoho dne. A průměr týdne nakonec vyšel taky docela pěkně, ovšem především díky tomu, že po totálně vyžrané sobotě jsem si "nedobrovolně" dopřála velmi odlehčující neděli. Tím "nedobrovolně" samozřejmě nemyslím, že mě někdo mořil hlady, ale jednak člověk strávil většinu dne cestou přes celou republiku zpátky domů a jednak bylo už tak nesnesitelné horko, že jsem akorát tak vypila spoustu vody, jinak snědla jen dvě plnohodnotná jídla a jednoho nanuka. Průměr přijatých kilojoulů za týden je jednoduchá matematika, která se tímhle dala snadno ošálit, ovšem váha v pondělí ráno už tak shovívavá nebyla. Konec čtyřtýdenního cyklu a ze čtyř vysněných kil jsou opět jen dvě. Mělo by mi to být jedno, vždyť jsem minule psala, že sem tam nějaký ten červený semaforek mě nerozhází. Ale není.

Známe to ze všech článků, o tom, jak si dietáři vyčítají osobní selhání, jak se obviňují a propadají do stále nižšího a nižšího sebevědomí s tím, že nemají vůli, nic nedokážou a nejsou k ničemu. Tak to zas ne. Ale jednu věc jsem si přece jen uvědomila. Použiju poslední větu z blogu paní doktorky Málkové: "Jezte, co vám chutná a prospívá vašemu tělu i duši." A to je přesně ono.

V pátek ráno jsme nakrojili můj domácí chleba a kamarádi přinesli domácí klobásy. Vzor vyvážené snídaně, že? :-) Ale ty klobásy tedy byly... mhmmm! :-) I když jsem se po zbytek dne krotila, semaforky skočili do červených čísel. A co? Bylo to krásné posezení a mělo to tak být. Ovšem sobota... Základ položila snídaně v nádražní pekárně, ale k obědu jsme úplně čirou náhodou objevili restauraci zdravé výživy, takže super - odlehčený oběd, a k večeři jsem si dala jen zeleninový salát s lososem. Semaforky jsou ve žluté, červené jen cukry, ty přece jen tu ranní pekárnu nepřehlédly, ale to není tragédie. Tak kde je problém? Jistě, neskončilo to večeří. Pozvání od dalších přátel, další posezení, další večeře. Proč tuhle si vyčítám a tři domácí klobásy a hromadu koblih ne? Protože - "Jezte, co vám chutná a prospívá vašemu tělu i duši." A tohle už prostě ani mému tělu ani mojí duši neprospělo. Sama sebe jsem přistihla, že s nimi tu pizzu chroupu jen proto, že tam krásně voněla a že ji chroupou všichni, že ji vlastně do sebe soukám, jako když vykrmují husu šiškami. Večer na hotelu jsem se cítila tak nehezky přejedená, jako už dlouho ne, vůbec mi nebylo dobře. A TO si vyčítám. Nějaké ty kalorie navíc nemám problém si odpustit, neodsuzuju ani jídlo coby společenskou událost, nemám problém se pak trochu krotit, když snídám ráno klobásy, ale TADY jsem jedla, přestože mi to už nedělalo dobře.

Tak jsem hned včera začala nový cyklus, abych ještě ta dvě kila docvakla, a strávím tu s Vámi další čtyři týdny. Nevím tedy, jak to dopadne, když už příští víkend jdu zase znovu do školy, ale pořád mě hraní se semaforky baví, tak proč bych s tím neměla pokračovat? Asi plynule přejdu ve vyprávění ke knížce pana doktora Bukovského Hubnutí bez blbnutí. V poslední době jsem zmínku o ní zaregistrovala hned v několika článcích, které jsem četla, tak jsem si ji včera půjčila v knihovně. Je v ní spoustu zajímavých a užitečných informací a to jsem teprve v polovině. Nejvíc se mi zatím líbila kapitola o historii diet, to je vážně zajímavé čtení. Ale musím říct, že tak nadšená, jako byli všichni autoři těch článků, z té knihy zase nejsem.

V souvislosti s tím, že jsem včera začala další cyklus Sebekoučinku, "abych ta dvě kila docvakla", mě v té knížce velmi zaujala zmínka o tom, že každý člověk má nějaké hormonální nastavení, které udává, jaká je jeho normální váha, a třebaže ta váha není zrovna ideální, že bych se možná s těmi dvěma kily neměla násilně prát. Protože - jak pan doktor píše: "Kdo určuje ideální váhu? Vydavatelé módních časopisů?" A dál píše o nereálných cílech a o tom, jak trpké zklamání nestane, pokud si nedokážu splnit svůj sen mít postavu jako - sem lze dosadit kdokoliv. Četla jsem to a říkala si, no jo, krucinál, ale proč bych to neměla dokázat? Je jasné, že to nepůjde "zázračnou" hubnoucí pilulkou nebo "zaručenou" dietou za tři dny, ale můj sen byl, aby se ručička BMI pravítka jednou přiblížila spíš k té dolní hranici normy než k té horní, což znamenalo dát dolů čtyři kila. Zhubla jsem dvě. Nebudu přece brečet, že jsem nedosáhla svého cíle a že tedy už nic nemá smysl, ne? Naopak - začnu další cyklus a budu na sobě pracovat dál. Že svého cíle dosáhnu a pak ta dvě kila stejně naberu zpátky? To asi ano. A možná i všechna čtyři. Tak se sem zase vrátím a dám je prostě dolů. Nedělám tady nic nepřirozeného, žiju stejně i bez Sebekoučinku, semaforky mi jen pomáhají hlídat si množství a kombinace. Ale dokud je moje váha v normě a to pořád je, nemyslím si, že je to něco bůhvíjak nezdravého. Koneckonců, jak už jsem tu také psala, když se zadaří - dvě kila, to může být taky jen rozdíl váhy ráno a večer. Však jsem tu v několika blozích a diskuzích četla, že není úplně dobrý nápad dávat si vážící den na pondělí, pokud člověk ví, že o víkendu si dopřeje. Tenhle víkend byl žravý. Velmi. Ale včera večer jsem si šla zacvičit, možná, kdybych se zvážila třeba zítra, budu přesně tam, kde jsem chtěla být.

No, zpět ke knize. Už z názvu je jasné, že jejím cílem je rozšířit mezi lidmi vědomí, že "zaručené" rychlé diety jsou k ničemu. Tak si říkám - copak je dnes ještě někdo, kdo to neví? Kdo pořád věří, že zázračně zhubne, pokud bude první den pít vodu, druhý den jíst jenom jablka a třetí den jenom rýži? Pevně doufám, že snad už ne... Ale blog paní doktorky Málkové mi připomněl něco, s čím se asi opravdu roztrhl pytel. Paní dokrotka píše o preventivním dodržování bezlepkové diety, ale "extremistů" ve stravě je dnes skutečně celá řada, nejen tihle. Mnozí z nich mají své důvody, třebaže nám některé můžou připadat podivné, nikomu je nebudu brát, ale mám obavu, že spousta lidí nejí maso, pečivo nebo vařenou stravu jen proto, že je to dnes prostě IN. Informace se dnes šíří tak rychle, že pokud se někde něco takového objeví, strašně snadno se to stane mánií. A to už tedy považuju taky za blbnutí.

Hodně mě v té knize zaujalo pojednání o rozdílu mezi vůlí a motivací a o tom, že k hubnutí nepotřebuji pevnou vůli. Vůle je jednorázová síla, motivace je motor k soustavné práci, takhle nějak to pan doktor píše. Co se mě týká, úplně nemůžu souhlasit. Motivace je důležitá, samozřejmě, ale já mám pocit, že jakmile se člověk jednou rozhodne na sobě pracovat, motivaci jistě má. A pak je naopak pouze a jedině na vůli odolávat těm každodenním malým svodům. Cestou z práce se s kolegyněmi zastavíme na točenou zmrzlinu. A já si jí nekoupím. Jo, já vím, že já si ji většinou koupím, protože to zas tak neřeším. :-) Ale kdyby si kupovaly ve stánku fritované hranolky, tak už ne. Je to jen o tom nepodlehnout vždycky všemu. Každý si může říct, že pro jednou se nic nestane. Ale kolikáté "pro jednou" už to dnes je? Pokud to nebude skutečně "pro jednou", pak moje práce na sobě pozbývá smysl. A lákadel k takovým "pro jednou" je přece bezpočet, nejen kolegyně, které jdou na zmrzlinu. Je to vůle nebo motivace? Je jasné, že pan doktor se třemi vykřičníky podtrhuje, že ke zhubnutí JEN pevná vůle nestačí. Jistě - JEN pevná vůle ne. Ale potřebuju ji taky, řekla bych.

Strašně moc se mi líbila věta, že dieta znamená "to, co byste měli jíst, abyste nejedli to, co obvykle jíte". A následuje opět známé tvrzení o tom, že hubnutí nesmí být stres, že dieta není o odmítnutí všeho "nezdravého" (protože co je vlastně nezdravé?) a že dlouhodobou frustraci ze ztráty něčeho, co měl člověk rád, stějně nelze vydržet věčně. Všeobecná pravda, tohle na STOBu všichni vědí. No jo, ale o kus dál člověk najde spoustu doporučení typu: "Vyřaďte ze svého jídelníčku uzeniny. Nekupujte pochutiny typu majonézy a tatarské omáčky. Používejte pouze celozrnné těstoviny. Dávejte přednost rostlinným bílkovinám před živočišným. Místo sýra si do sendviče vložte plátek avokáda." Je jisté, že spoustu doporučení člověk, který o jídle trochu přemýšlí, dodržuje už automaticky. Plech nevymazávám tukem, ale používám pečící papír. Nejím mezi jídly sušenky a oplatky, proč taky? Nepiju limonády se spoustou skrytého cukru, aspoň tedy většinou. Ale když jsem četla dál a dál, měla jsem pořád větší a větší oči a hrozila se, kde všude dělám chybu! A už je z toho stres. Samozřejmě, člověk po čase pochopí všechny souvislosti a že to nebude tak horké, ale v první moment jsem se vážně docela děsila, co všechno dělám špatně a co všechno si budu muset odepřít, pokud chci hubnou bez blbnutí!

Tak, holka, napočítej do deseti, a podívej se sama na sebe - právě tímhle teď pěkně blbneš. Někdy mě vážně napadá, jestli všechen ten "hubnoucí stres" není hlavně o přemíře informací. Které jsou navíc dost často pitomosti, jak píše pan doktor Bukovský a ostatně i paní doktorka Málková ve svém blogu, a orientovat se v tom všem mi přijde čím dál složitější. Můj přítel je ovšem opačný extrém. Ve všední dny nesnídá a argumentuje tím, že se pak rozežere. Když jsem mu poslala odkazy na články tady na STOBu, které mluví o tom, že snídaně je pro hubnutí nejdůležitější a že to "rozežrání se" je nesmysl, odpověděl mi, že dneska si každý může napsat, co chce. Je mi z toho strašně smutno, ale už jsme si asi příliš zvykli na to, že se na nás ze všech stran sypou výmysly, lži a reklamy. Není asi daleko od pravdy člověk, který mi řekl, že na základní školu se dřív nebo později bude muset zařadit úplně nový předmět - práce s informacemi. Jejich vyhledávání, třídění, ověřování. Velká pravda, dnes si může každý napsat co chce. Vždyť se podívejte, jak dlouho už si tu dnes plácám játra já. :-D

Tak abych z toho všeho vyvodila nějaký závěr. :-) Pořád si stojím za tím, že se nechci stát otrokem jídla, věčného počítání kalorií a podléhání semaforkům. Vím, kde jsem během prodlouženého víkendu dělala chyby, a vím, které jsou tolerovatelné a které ne. Ne podle nějakého mustru. Tolerovatelné podle mě, tak, jak já to chci. A ty, které si nechci tolerovat, se prostě pokusím příště už neudělat. Hlavně ale opustím hledání informací o zdravém životním stylu a začnu zase hledat informace k diplomové práci. No a pokud tenhle cyklus Sebekoučinku nedokončím a nějaké to kilíčko zase přiberu, tak co, přijdu mezi Vás zase někdy jindy. Člověk musí být vždy v pohodě právě na to, co je v danou chvíli důležité. Stylově 1. září tak píšu, že od hraní si se semaforky zase volá škola, i když mě konkrétně zavolá až za jedenáct dní. :-