Jsem tak nějak nervní, když mi nesvítí všechny semaforky zeleně, včetně toho posledního za výdej. Dnes se mi nechtělo, celý den mě pobolívala hlava a byla jsem vůbec taková "marná". Vyhodnotila jsem to tak, že mi chybí pohyb a že tu bolavou hlavu prostě rozchodím. Tak jsem si oblékla funkční tričko, boty na běhání a vydala se na svou oblíbenou trasu do sousední vesnice, která je vzdálená 4,5 km. Svižným krokem jsem zdolala první 3 km a najednou jsem začala mít takový ten varující pocit v břiše (jak ho trefně nedávno popsala Zorajs). V panice jsem se rozhlížela kam probůh poběžím, když kolem cesty jsou jen širé lány. Lesík nikde. I bez měřiče tepové frekvence jsem cítila, jak mi tep prudce letí nahoru. Konečně jsem v poli zahlédla takový malý keřík. Seběhla jsem ze silnice upalovala přes to pole jak zajíček nešťastný. Mohlo to být tak 100 metrů, no možná 60. Vůbec jsem netušila, že dokážu takto sprintovat, myslím, že bych se klidně mohla zúčastnit i olympiády, škoda, že už skončila, a to jsem sprintovala se staženými svěrači. Lektorka power yogy by se mnou byla náramně spokojená...V hlavě jsem měla jedinou myšlenku, stihnu to k tomu keříku? Nebo budu muset potupně zasednout uprostřed pole?...Stihla jsem to. Úleva neskutečná. Obvykle sebou nosím alespoň papírové kapesníky. No, dnes jsem je samozřejmě neměla. Rozhlížela jsem se jak jestřáb, ale všude kolem jen kopřivy. Asi 5 metrů od "mého záchodu" jsem konečně uzřela nějaký lopuch. Tak jsem s těmi staženými kalhoty k němu doskákala. Nebylo to all inclusive, ale pořád lepší, než jehličnan, nebo ta kopřiva. Nebohý lopuch jsem použila místo toaleťáku (beruška na něm nebyla). Když jsem se vracela, děkovala jsem Bohu, že jsem to stihla. Až ze silnice jsem si všimla, že nedaleko "mého záchodu" stojí posed, na kterém jsem zaznamenala jistý pohyb. No ještě štěstí, že mám fialové tričko. Kdybych měla černé, mohl mě nimrod picnout v domnění, že jsem divoké prase. (což by vzhledem k situaci nebylo ani tak daleko od pravdy). Ušla jsem asi ještě 1 km a spustil se strašnej slejvák. Déšť mi sekal do ksichtu, tričko a kalhoty jsem měla durch. Otočila jsem se a vydala jsem se k domovu. Déšť ustal a já abych se dostala domů, musela jsem chtě nechtě projít kolem předzahrádky restaurace, samozřejmě k pobavení sedících pánů, protože jsem vypadala jak miss mokré tričko. Myslela jsem, že když jsem kolem nich proplula a ukázala jim konečně záda, že to nejhorší mám za sebou. Ačkoliv jsem měla záda i zadek suchý, protože déšť mě bičoval jen zpředu, ale jak jsem šla, stékal mi po nohou. Prostě zezadu jsem vypadala, jak když jsem se počůrala. To jsem ovšem zjistila až doma, když jsem se vysvlékla...No, tak to bychom měli, už se těším, jak se v našem maloměstě bude povídat, že chodím počůraná...Hrdě jsem si do sebekaučinku zapsala pohybovou aktivitu a kochám se zelenými semaforky...Dnes jsem se opravdu překonala. Sportu zdar :-)