Prý jen z hlíny jsi a z vody,

však obdařena půvabem a svody.

Nevím, zda Hefaistós Tě stvořil,

bych Tobě Pandoro se dvořil !

Tys dostala od Dia zlatou skřínku,

od bohů pak dary v ní do vínku.

Za zvědavost se někdy krutě platí,

tak v životě to chodí kdo nejste svatí.

Však nebyla to moje vina,

že otevřena byla skřínka Pandořina !

Snad jinudy jsi mohla tehdy jít,

snad klidněji jsme mohli my dnes žít.

Cožpak ale já za to mohu,

že skřínku otevřelas namísto bohů ?

Jak všechno dnes mohlo být  jiný,

nebýt Tvé  skřínky Pandořiny !

Cožpak já za to mohu,

že lidé přestali se báti bohů ?

Že na světě je zlo, bída a nemoci ?

Že jen naděje nám může pomoci ?

Však naděje zůstala ve skřínce zlaté,

co dříve bylo, již dnes není svaté.

Otevři Pandoro ještě jednou skřínku,

ať člověk nezmění se ve vzpomínku !

Otevři ji Pandoro prosím, otevři,

 já pokorně stojím u dveří.

Ať opět člověk se zasměje,

ať pohladí ho naděje ..