Hudební umělkyně a autorka projektu Sádlo, Ridina Ahmedová: „Nejvíce si pamatuju zraňující označení vepř. Dlouhodobě jsem si připadala nehodná vztahu, lásky, úspěchu, jako nekvalitní exemplář.“

Rozhovor s umělkyní a autorkou podcastu Sádlo Ridinou Ahmedovou vedla Ing. Lenka Vymlátilová

Mluvme o obezitě! Změňme úhel vnímání, rozšiřme si obzory a hledejme nová řešení. 

To je výzva Světového dne obezity (WOD – World Obesity Day) pro rok 2023. 

Letošní ročník WOD si klade za cíl otevřít oči široké veřejnosti i odborníkům a napravit někdy zjednodušené představy o obezitě a uvědomit si její komplexnost.

Ve STOBu jsme pro Vás ku příležitosti Světového dne obezity připravili online cvičení, analýzy složení těla u našich odborníků a otevřeme citlivé téma váhové diskriminace s odborníky z různých oborů v diskuzi „Necpi se a cvič!“ Řešení, nebo škodlivá nálepka?

Mezi diskutujícími odborníky bude i hudební umělkyně Ridina Ahmedová, která s nadváhou a obezitou žije od dětství. Osobní a citlivé téma přinesla do veřejného prostoru díky podcastu Sádlo a divadelnímu představení Sádlo. Za své projekty získala několik ocenění. Založila a vede projekt Moje tělo je moje.Vychovává tři děti. 

Ridino, jaká je Vaše osobní zkušenost s tím, že druzí vyjadřují svůj názor k tomu, jak vypadá VAŠE tělo?

Zkušenosti mám od prvního stupně na základní škole. Nejvíce si pamatuju označení vepř – to bylo to zraňující, stigmatizující obvinění. V mnoha jemnějších nuancích jsem to ale pozorovala taky, jak z rodiny, tak i od dalších lidí. Nenaplňovala jsem parametry toho správného vzhledu. Žila jsem v trvalém pocitu nedostatečnosti, někdy až viny. Dlouhodobě jsem si připadala nehodná vztahu, lásky, úspěchu, jako nekvalitní exemplář.

Jaký vztah sama k sobě a ke svému tělu máte dnes, coby zralá, zkušená žena, autorka projektů Sádlo, která osobní téma vnesla do veřejného prostoru a vyslechla si stovky lidských příběhů? 

Změnilo se to hodně mateřstvím, které přineslo určitě smíření s vlastním tělem. Když jsem pak zveřejnila projekt Sádlo a začaly mi chodit stovky dopisů, tak jsem si taky uvědomila, že opravdu nejsem ani zdaleka jediná, která si tenhle pocit viny a určité lidské podřadnosti kvůli svému vzhledu nese životem. Paradoxně tohle prožívají i ženy štíhlé, zdánlivě splňující atributy mainstreamové atraktivity. Došlo mi, že teror srovnávání se s ideálem je něco systémového a zároveň jsem si uvědomila, jak opravdu hluboce zraňující a život měnící jsou hodnotící komentáře a body shaming. To všechno dohromady mi krok po kroku umožnilo vidět můj vzhled jako jen jeden ze střípků mozaiky toho, kdo jsem já – nic míň a nic víc. Uvědomila jsem si, že moji lidskou hodnotu neurčuje to, jak vypadám. 

A dokonce ji neurčuje ani moje slabina, kterou je moje nadváha – protože mám tendenci jíst emocionálně. Ani fakt, že nemám jídlo plně pod kontrolou, byť tomu denně věnuju značné množství energie, ze mě nedělá člověka druhé kategorie. Každý si neseme svou slabost, na lidech s nadváhou je jejich křehké místo vidět na první pohled, na rozdíl od mnoha jiných, skrytějších lidských témat. Za svoje tělo nesu zodpovědnost, to ano, ale není mojí povinností vyhovovat představám jiných lidí. A zpovídat se budu jen sobě anebo tomu, koho si jako zpovědníka vyberu. Ostatní mě nezajímají.

Tohle vědomí mi přináší úlevu a cítím potřebu šířit osvětu a připomínat, že každý člověk si zaslouží základní lidský respekt, bez ohledu na to, jak vypadá.

Stalo se Vám, nebo slyšela jste v příbězích druhých, nějaký nevybíravý komentář, který se Vám hluboce zaryl do paměti? 

Bylo jich bohužel moc, hlavně v dopisech, které mi chodily po odvysílání podcastu Sádlo. 

Pamatuji se na ženu, které táta v 16 letech řekl (rodiče byli rozvedeni, nebydleli spolu): „Já tě mám strašně rád, ale jestli nezhubneš, tak už nepřijedu“. Úplně se sesypala.

Jiná žena zase slyšela od mámy, že je odporná hrouda sádla. Matka sama trpěla anorexií.  

Jiná žena trpěla psychickými problémy, kvůli kterým hodně zhubla. Když začala brát léky a přibírat zpět na svou normální váhu, její otec jí říkal, jaká je to škoda, jak jí to předtím slušelo. Líčila, jak těžké pro ni bylo ustát si medikaci a cestu za zdravím, když jí vlastní otec zdůrazňoval, že on je spokojenější, když je nemocná. 

Další žena zase nemohla otěhotnět a během psychoterapie jí došlo, že má strach z mateřství, protože jí otec často zdůrazňoval, že její kvalitou je její štíhlá postava. Měla strach, že kdyby přibrala, přijde o otcovu náklonnost. Teprve když si tohle postupně zvědomila a zpracovala, tak se jí povedlo otěhotnět. 

Chtěla bych ale zdůraznit, že se to téma rozhodně netýká jen žen. Ozvali se mi i muži, kteří si zažili své. Například muž s podprůměrně dlouhým penisem se dočkal krutého výsměchu od více žen. Jedna jeho partnerka se mu při prvním milostném sblížení vysmála se slovy „To si snad děláš srandu“. I on řešil hrůzu ze seznamování se, osamělost, pocit, že za nic nestojí. Ty prožitky jsou obdobné. Ubližovat umí i ženy mužům. Není to jednostranné. 

Ufff…je až děsivé, jak můžeme slovy ublížit. A to jste vyjmenovala jen několik příběhů. Vzpomenete si i na slova, která naopak „nakopla“ k pozitivní změně?

Mně jednou kamarádka řekla, když jsem byla na své nejvyšší váze, tj. 120 kg, že má o mě starost. Že mě má moc ráda a nechtěla by vidět, jak umírám na infarkt. A že by mi moc přála změnu. 

Takhle s láskou a zároveň napřímo řečeno to pro mě opravdu byl jeden z impulsů ke změně. Tehdy jsem byla po třech porodech unavená a ztěžklá a její slova mi pomohla se nastartovat. Do tří let jsem shodila 25 kilo. Ale zásadní byla ta láska, kterou mi projevila, podpora a vědomí, že i takhle mě má ráda, že svoje přátelství nepodmiňuje mým vzhledem ani mojí váhou.

Ridino, vnímáte, zda se mění nebo nějak formuje společnost v otázce komentovat a hodnotit druhé podle toho, jak vypadají? 

Je to velmi, velmi pomalý vývoj. Spíš, než faktické změny vnímám, že se o tématu alespoň začíná víc mluvit. Ale dokud bude možné, tak jako se to dělo před volbami, bez problémů publikovat v médiích komentáře, že Danuše Nerudová bohužel vypadá jako stará mladá (reálná citace, viz web extra.cz), nedá se o pokroku příliš mluvit. 

Nicméně zůstávám optimistkou. My s platformou Moje tělo je moje přinášíme workshopy do škol a mluvíme právě o základním respektu a o tom, že nejsme povinni vyhovovat nevyžádaným komentářům. Taky mluvíme o síle slova, které umí zranit i podpořit. 

A z více stran pozoruju, že sílí podobné hlasy. Po kapkách můžeme společnými silami ty zkamenělé struktury podemílat směrem k progresivnější a tolerantnější společnosti.

Děkuji Vám za krásný rozhovor a budeme se těšit na osobní setkání v diskuzi 1. 3. v Praze. Je něco, co byste ráda čtenářům ještě vzkázala?  

Snad jen, že je to dlouhá cesta. Mně pomohlo uvědomit si, že šťastná můžu být už teď, i když nejsem štíhlá. Dřív jsem odkládala ten „pravý“ život na dobu až zhubnu. Až budu mít těch 70 kilo. Ted už vím, že i když se o to asi vždycky budu snažit, nechci čekat „až“. Svůj život naplno chci a můžu žít už teď. Se vším – s pohybem, potěšením, jídlem, sexem, radostí ze života. Je na mně, jestli si to dovolím. A o co lépe je mi na světě, o to víc mám motivace pečovat i o svoje tělo. 

Problematika očima obezitoložky Klaudie Hálové Karoliové, psycholožky a lektorky STOBu Terezy Jirotka Beníčkové, socioložky Kateřiny Kolářové, novinářky Zdeny Lackové a dámy s kily navíc a autorky projektu Moje tělo je moje Ridiny Ahmedové. 

Přijďte si poslechnout jejich názory a položit své zajímavé otázky. 

>> Pro účast na diskuzi v Praze je nutné se předem přihlásit zde <<

Máte-li to do Prahy daleko, sledujte diskuzi online. 

>> Ke sledování diskuze online se registrujte zde <<

>> Kompletní nabídku online cvičení a analýz složení těla u odborníků STOBu ZDARMA v rámci Světového dne obezity najdete zde <<

Organizátory akcí ke Světovému dni obezity je společnost STOB (Stop Obezitě), spolek Hravě žij zdravě a Evropská koalice ECPO.