TOPlist
Sledujte nás:

Hubnutí po hysterektomii a odebrání vaječníků, když hormony nefungují jak mají

Zpět
Autor: JenkaK
Počet členů: 354
Založeno: 18. 02. 2018

Komentáře je možné psát až po přihlášení.

22. 02. 2018 11:11

Macatice díky tvému příspěvku jsem si uvědomila, že nemá smysl se plácat v minulosti a v tom jak to bylo dřív a je lepší žít přítomným okamžikem a pozitivně koukat do budoucnosti. Popravdě optimismus je i moje přirozenost. Avšak v poslední době v souvislosti s mým zdravotním stavem mě to opouští. Děkuji, že jsi mě na to opět navedla:-)

22. 02. 2018 11:07

Já jsem si myslela, že je to recese:-) Ten příběh se mi líbí:-))))Macatice při 72 kg mi přijde jako drsná přezdívka . Já jsem vysoká 158 a moje váha je bohužel 93 kg. Vůbec to nechápu. Fakt vůbec, protože nežeru, nežeru příliš sladké, jím zdravě i když evidetně ne vyváženě a jsem zvyklá se hýbat, ted pokud jsem zdravá, což je v poslední době málo. Ale mám první váhové úbytky. Po dlouhé době se mi váha pohla směrem dolů a dnes mi ukázala 91,8 což je pro mě malý zázrak. Jsem šťasná a nejuvěřitelně na motivovaná:-))))) Moc děkuji za vaši podporu ženy!!!!!!!!

21. 02. 2018 16:46

JenkaK: Macatice je takový " srandamotor" této komunity a i mnohé další dodávají skvělé rady a podporu Proto je tady tak fajn.

21. 02. 2018 16:13

No, v době své největší "slávy", tedy před ani ne dvěma lety jsem to dotáhla na 72 kg při výšce 160 cm. A hláška "potvora macatá, vůbec ne placatá" byla (vlastě dodnes zůstává :-) oblíbeným láskyplným rčením mého manžela.
Pochopila jsi to správně, povahou jsem "vrozený optimista". A říkám si, že příklady táhnou, tak dávám najevo i tady na STOBu, že mnohé věci se dají zvládnout - a když to zvládl někdo jiný, tak proč ne i já, že?
Všimla jsem si nějakých tvých posledníh komentářů, které vyznívají dalekooptimističtěji a odhodlaněji než začátek tohohle tématu, a jsem tomu ráda a vščím, že to zdárně zvládneš. Zasloužíš si uznání, protože, jak říkám, zajít do sklepa pro brambory je mnohem větší umění pro toho, kdo se bojí tmy, než pro toho, pro něhož je to hračka.

20. 02. 2018 11:32

Milá Macatice. Než se dostanu k tomu, co chci napsat ti musím říct, že mě velmi pobavila tvoje přezdívka při tvé ideální váze:-)))) Moc děkuji za tvůj příspěvek a příběh. Vážím si toho, že jsi s ním šla ven. Samozřejmě, že splnil účel:-) Také jsi to neměla jednoduché a moc hezky jsi to zvládla. Měla jsem těch operací také několik. Tu finální mi také dávali dohromady tenké střevo protože díky uzlu z endometriozy téměř neprůchodné. Tento zákrok na střevu dělali už po třetí a vždy hrozí vývodem. Byla jsem přešťastná, když jsem zjistila, že takto velkou operaci s odstranění všech ženských orgánů a operací střeva zvládli laparoskopicky a bez vývodu. Doktoři, kteří mě operovali byli vážně machři. Nicméně mám problém s břichem stále a jsou ve mě obavy zda neskončím na sále znovu. Jsem umělecky zaměřená, takže jsem hrozná cíťa. V tom jsem úplně jiná než ty a upřímně ti tvoji lehkost bytí, kdy si nepřipouštíš tyto věci (tedy pokud jsem to správně pochopila) upřímně závidím, i když se to nemá:-)))) Bohužel problémy se sexem mám také. Není to zkrátka úplně příjemné a také na to nemám chuť jako dříve. I možná proto se necítím úplně dobře a měla bych to řešit. Říkám si, že jsem ještě mladá a především můj chlap, na to, abych to se sexem vzdala. Cítím, že musím najít zpět svou sebedůvěru, ženskost. Z vnitřní krásy ji zkrátka čerpat nedokážu i když vím, že ji v sobě mám. Musím na tom pracovat a věřím, že jsem opravdu na tom správném místě a bude brzy lépe. Těším se na své pokroky a užívám si tu cestu k vysněnému cíli. Naštěstí to mám nastavené tak, že mě baví ta samotná cesta:-))) Krásný den. Jenka

20. 02. 2018 11:32

Milá Macatice. Než se dostanu k tomu, co chci napsat ti musím říct, že mě velmi pobavila tvoje přezdívka při tvé ideální váze:-)))) Moc děkuji za tvůj příspěvek a příběh. Vážím si toho, že jsi s ním šla ven. Samozřejmě, že splnil účel:-) Také jsi to neměla jednoduché a moc hezky jsi to zvládla. Měla jsem těch operací také několik. Tu finální mi také dávali dohromady tenké střevo protože díky uzlu z endometriozy téměř neprůchodné. Tento zákrok na střevu dělali už po třetí a vždy hrozí vývodem. Byla jsem přešťastná, když jsem zjistila, že takto velkou operaci s odstranění všech ženských orgánů a operací střeva zvládli laparoskopicky a bez vývodu. Doktoři, kteří mě operovali byli vážně machři. Nicméně mám problém s břichem stále a jsou ve mě obavy zda neskončím na sále znovu. Jsem umělecky zaměřená, takže jsem hrozná cíťa. V tom jsem úplně jiná než ty a upřímně ti tvoji lehkost bytí, kdy si nepřipouštíš tyto věci (tedy pokud jsem to správně pochopila) upřímně závidím, i když se to nemá:-)))) Bohužel problémy se sexem mám také. Není to zkrátka úplně příjemné a také na to nemám chuť jako dříve. I možná proto se necítím úplně dobře a měla bych to řešit. Říkám si, že jsem ještě mladá a především můj chlap, na to, abych to se sexem vzdala. Cítím, že musím najít zpět svou sebedůvěru, ženskost. Z vnitřní krásy ji zkrátka čerpat nedokážu i když vím, že ji v sobě mám. Musím na tom pracovat a věřím, že jsem opravdu na tom správném místě a bude brzy lépe. Těším se na své pokroky a užívám si tu cestu k vysněnému cíli. Naštěstí to mám nastavené tak, že mě baví ta samotná cesta:-))) Krásný den. Jenka

20. 02. 2018 11:23

Martashi děkuji ti za návod jak na to. S usnutím mám problém tak jednou do týdne, tak to vyzkouším. Větší problém mám s probuzení uprostřed noci, kdy už prostě bez léků zpět nezaberu. I přes tyto léky se však stále budím, ale po delší době spánku. S nimi dám 4 -5 hodin bez nich jen 1,5. Asi si najdu šikovného psychoterapeuta a začnu to řešit jinak. Problém však je, kde na něj narazit. Zatím jsem neměla štěstí.

20. 02. 2018 11:20

Hanakomo díky. Já jsem podle okolí velký bojovník. Někdy až urputný, že jsem pak zklamaná, že to svou cílevědomostí mnohdy nejde. Ale cítím v kostech, že to dám a budu jednou opět opravdu spokojená a sebevědomá.

20. 02. 2018 11:19

Ahoj Zdrhla. Moc děkuji za podporu. Ano asi začnu nejdříve řešit psychiku. I když už jen to, že jsem se dostala do této komunity a začala zapisovat jídelníček, provozuji večer a ráno "hubnoucí" a zdravotní afirmace se cítím lépe. Dokonce světe div se, jsem shodila své první kilo. Přísahám bohu, že se mi váha směrem dolu nepohla přes . Cítím, že jsem na velmi dobré cestě a jsem za to moc ráda.

20. 02. 2018 01:07

No, já ti držím palce. Čekala jsem, až/jestli se tu ozve někdo jiný s nějakými vlastníimi zkušenosti a hlavně radou, jak se s tím vypořádával on. Říkala jsem si, že tvoje problémy budou mít kořeny spíše v psychice, než ve fyzickém stavu. A v tom já neporadím, protože jsem naprosto jiný typ. Já, byť už ty ženské orgány taky nemám, tak problémy se svým "ženstvím", rozuměj duševním, nemám, jen ty fyziologické při pohlavním styku. Ale na rovinu, to je to poslední, co by mě trápilo. Navíc jsem de facto neměla celý zákrok najednou. Dělohu mi pro opakovné myomy vzali v 36 letech (to si pamatuju, ten rok byly ty velké povodně na Moravě), vaječníky až o dost později, ani nevíim kdy, no deset let tomu ještě není. Po té operaci dělohy jsem si asi tři dny nemohla sednout a pořádně se nadechnout, než se všechny plyny z nepatřičných míst vstřebaly, ale v leže to bylo v pohodě. A zákrok samotný jsem si nakonec pochvalovala - zmizely problémy s menstruací a s močovým měchýřem (manžel, tehdy ještě přítel, mi říkal průtokový ohčívač a oba jsme z toho měli prču). A když pak poletech zjistili cysty na vaječnících a zvýšené tumorové markery, šlo to ráz na ráz, oni doktoři z toho měli větší vítr než já. Primář to zvládl laparoskopicky, takže nebe a dudy, i když po předchozích operacích byla v břiše spousta srůstů, musel šít střeva a já ráno po operaci vyklopila snídani. Pak, chudák, za mnou plný starostí chodil co dvě hodiny, jak mi je. Když jsem mu další den oznámila, že jsem byla na stolici, a to dokonce dvakrát, radostí zatleskal a bylo vidět, že se mu ulevilo. Tři dny v nemocnici, a pak o víkendu honem na oběd k rodičům, aby máma nepoznala, že se se mnou něco dělo. Té jsem se odvážila o tom říct, až když jsem měla z histologie opravdu potvrzené, co jsem předpokládala od začátku: chronické záněty..., chronické záněty... Pak jsem se své gynekoložky ptala na možnosti hormonální terapie, ona se nadechla k odpovědi, pak se zarazila, koukla na mě (znala mě přece jen o dost víc než chudák primář z nemocnice) a prohlásila, ať se podívám na internet, rozmyslím si, co a jak, a pak kdyžtak přijdu. Na internetu jsem ke svému úžasu zjistila, že mi je skoro padesát. Já svůj věk přestala počítat někdy ve třiceti. Takže nad hormony jsem mávla rukou, celý přechod se odbyl asi třemi nočními návaly v prvním čtvrt roce - a to bylo to jediné, co jsem vypozorovala.
Moje máma měla kompletní hysterektomii asi v pětačtyřiceti, možná o nějaký rok později. Ta to odnesla návaly daleko většími a nepříjemnějšími. A osteoporózou, teď na stáří se dost zhoršující. U mně zatím denzitometrie OK.
Ani jedna z nás po operaci nijak závrtně neztloustla. Já jsem přibírala plíživě postupně od vysoké, až na 72 kg v létě před dvěma lety a nijak jsem to neřešila, pak jsem začla hubnout (tedy začal hubnout manžel, protože mu to nařídil doktor, ale přece se ženská nenechá v hubnutí zahanbit nějakým mužským! :-) se STOBem a šlo to dolů, pěkně pravidelně hned od začátku, teď si udržuju váhu 57-58 kg - většinou i bez sebekoučinku, ale vlastně díky němu a loňskému projektu Prožij rok zdravě, který mě naučil jíst rozumně a vyváženě.
To je tedy můj příběh.
Tak jestli můžu něco poradit - hlídej si tu osteoporózu, měla jsi ten zákrok mladá, takže s ní by u tebe mohly být problémy. Když se podchytí včas, dá se zpomalit.
A co se té váhy týče - tady jsi na nejlepším místě. Nejen kvůli tomu, že tady zjistíš, jak se zdravě a vyváženě stravovat, což ke "zhubnutí natrvalo" samozřejmě patří. Ale zejména tu za ty dva roky vidím spoustu ženských, kterým STOB pomáhá především po té psychické stránce, uchopit hubnutí za správný konec, získat motivaci a správné návyky, uvědomit si, co děláš špatně - a hlavně začít věřit sám sobě a získat zpět pošramocené sebevědomí a radost ze života. A to asi potřebuješ nejvíc.
Mnohé tyhle problémy jdou kolem mě, prostěmě míjejí, tak se nedokážu vcítit do tvých pocitů. Ale zase mi to dává možnost podívat se na to věcně, s nadhledem. Takže vím, že nejsi jediná a že tady najdeš inspiraci a komunitu, která ti dokáže pomoct - pokud budeš sama chtít., rozuměj, nevzdáš to. Vzhůru do boje a věř si!
A jestli tenhle můj grafomanský výlev v tobě rozdmýchal aspoň jiskřičku naděje, pak splnil svůj účel.
Muslím, že ten nejdůležitější krok - vůbec začít - máš z sebou. Tak hodně zdaru v krocích dalších!

19. 02. 2018 23:13

Hormony jsou prevíti, ale v první řadě si myslím, že musíš upravit spaní. Já naštěstí tento problém nemám, ale když nemohla spát kamarádka naučil ji její terapeut "dýchací usínání" - co nejdelší vdechování až do břicha a pak co nejdelší vydechování, na nic nemyslet a jen dýchat. Trvalo to asi 14 než se to naučila a teď si na spaní nestěžuje.
Říkala, že denes počítá do dvaceti pěti při nadechování a do patnácti při vydechování. Nevím jestli to pomůže, ale za zkoušku nic nedáš.

19. 02. 2018 21:39

Hlavu vzhůru Jenka,uvidíš že bude lépe, prostě si rikej,že MUSÍ

19. 02. 2018 20:31

Ano, poslední větou jsi to vystihla. I já jsem toto slyšela od lékařky - dejte se nejdříve do kupy, pak řešte postavu. A navíc, na fotce máš šmrnc, tak hlavu vzhůru.

19. 02. 2018 17:08

Ahoj ženy. Moc děkuji za vaše příspěvky plné podpory. Madridacko: Taky dělám co můžu. Zatím jsem k sobě pravda nebyla zcela striktní, ale cvičím když to zdraví dovolí a jím celkem dost zdravě. Zda správě se teprve teď kurzu ukáže. Každopádně váha mi šla opravdu raketově nahoru. Co jsem se dočetla, tak příčina může být skutečně v nespavosti. Hormony nefungují jak mají. Zda to mám tedy psychické či jak nevím. Ale četla jsem, že spousta žen po této operaci trpí nespavostí. Snad se to časem upraví. Problém je, že i přes ty léky to není žádný zázrak, ale bez nich to je peklo. Vyčerpáním jsem brečela 2x týdně po ránu při představě, že musím v tomto stavu fungovat. Já jsem tou operací hodně vyřešila a zachránila si život, ale život po ní není žádný med. Stále se vyrovnávám s fungováním těla, které je jiné než dřív. Ale užívám každý den. Miminko jsem chtěla moc. Vlastní (biologické) bohužel nemám:-(
Nevzdavatse: Snažím se tím netrápit a sžívat se s tím tak jako ty. Asi víš, že to není jednoduchý, ale dá se to:-) Léky, které beru brát musím, jinak bych se vystavovala zhoubnému bujení ložisek endometriozy. Obsahují jak estrogen tak progesteron. Kéž bych je brát nemusela. Ale asi je mi s nimi lépe.Už jsem se za svůj život tak nějak smířila s tím, že jsem prostě nemocná, ale tou konečnou operací jsem věřila, že začínám novou "zdravější" etapu svého života a ono to tak není. Na hromadě jsem stejné, jen s něčím jiným. Štve mě to, obtěžuje mě to, protože mě to brání užívat života aktivně - tím myslím každodenním pohybem, sportem, který k životu potřebuji. Jak ho nemám neuvěřitelně kynu.
Zdrhla: Věřím, že po operaci u tebe došlo k úlevě od problémů. Sama jsem to do jisté míry zažila. Ale ta změna tam dole je nepopsatelná. Kdo nezažil nepochopí, jak se žena může cítit jinak. Koukám, že sis toho také mnoho prožila a svůj klid v duši sis musela vybojovat. Jsi silná žena, že jsi to dala a nyní se cítíš dobře!!! Já se psychiatrické pomoci zatím bráním, protože mám stále pocit, že jsem v pohodě, ale kdo ví, třeba by mi to pomohlo. Já nechci své problémy řešit medikamenty, ale spíše pochopením toho co se děje, přijmutím té skutečností,....Netušila jsem, že Triticco vyvolává závislost. Doktorka trvdila, že ne?! Největší problém je se přijmout takovou jaká nyní jsem. Vždyť před 10 lety jsem měla o 30 kilo méně a byla jsem fakt hezká ženská a nyní se na sebe nemůžu podívat do zrcadla. Je to smutný a nejhorší je, že kdo mě zná ví, jak moc bojuji a makám na sobě. Doufám, že vstoupením do kurzu a pochopení chyb, kterých se dopouštím na svém těle špatným stravováním mě pomůže zhubnout a nastartuje to změnu v psychice. I když mělo by to asi být obráceně. Nejdříve lepší psychika a pak hubnutí. Držte mi palce:-)

19. 02. 2018 16:41

Já jsem tento zákrok prodělala před třemi lety. Co se týče váhy vylítla mi prudce nahoru o cca 13 kg. Asi dva toky jsem s ní nemohla hnout, ať jsem dělala, co jsem dělala. Posledních půl roku se to pohlo a mám již cca 6 kg dole. Co se týče spaní Ti asi neporadím. Jsem k sobě tvrdá a náročná, takže když se úplně utřu, spím jako špalek. Hlavně se nestresuj a vnímej to pozitivně. Že nemáš všechny orgány na svém místě neznamená, že nejsi čupr ženská. A miminko už jsi snad neplánovala. Budu Ti držet palce. Bude dobře. Nebo jestli Tě povzbudí, mohlo by to být podstatně horší. Vím o čem mluvím. Manželovo syn zemřel ve třiceti na rakovinu jater a bojoval do posledního dne. Ale také se z každého dne radoval. Nemoc si nevybírá. Je potřeba se nevzdávat.

18. 02. 2018 20:13

Ahoj, také jsem ve 45 tuto operaci prodělala. A přiklánim se k Hanakomo, že nespavost by možná ani nemusela souviset s operací. Nejsem ale lékař a opravdu je každý člověk jiný. Už jsem zapomněla jméno hormonálního léku, který jsem několik let brala, ale cítila jsem se po něm v pohodě a se spaním nebyly problémy. Jednalo se o podkožní implantát, velikosti zrnka rýže, který lékař aplikoval vždy jednou za půl roku. Ani jsem, bezprostředně po operaci nepřibírala. Naopak, řadu let jsem se cítila skvěle. Teď už je to horší, změněná hormonální hladina je na vině celé řady "drobných nepříjemností", které mne mrzí a učím se s nimi žít. Přeji, aby bylo lépe. Hlavně se zbytečně netrap, věřím, že se mnohé věci upraví samy, když na ně nebude člověk příliš soustředěný. Držím palce :-).

18. 02. 2018 18:56

kromě jiných i tuto operaci jsem ve svém životě podstoupila, když mi bylo 49 let. získala jsem tím ohromnou úlevu od problémů a celou změnu překonala během 3 měsíců bez jakékoliv hormonální léčby. šílené návaly, kdy jsem si sama sobě nevoněla jsem prožívala téměř každou noc, ale jak přišly, tak také odešly. spala jsem celý život jako na vodě, i dnes mě probudí i "spadnutí špendlíku na zem" , těžko zabírám, v noci se budím víc než je třeba a pak dospávám ráno. Před 12 lety po další náročné operaci a složitých problémech viz můj blog jsem skončila u psychiatričky. Triticco jsem taky brala, ale nechtěla jsem se stát závislačkou. Tehdy jsem nedokázala říct o igelitku v obchodě, aniž by mi hrkly slzy do očí nebo se mi třásl hlas. Užívám tedy Zolofft na zklidnění a jsem v pohodě po celý den a i to spaní je trochu lepší. Souhlasím s Monikou, že si to musí přebrat i hlava. Dobře se radí, ale každý je jiný a každý to i jinak zvládá. Každému není dáno být jako proutek a koukni kolem sebe, kolika ženským se věkem mění postava. Hlavně se tím nestresuj, žij tady a teď a až se zklidníš, určitě i spánek bude kvalitnější. Držím palce.

18. 02. 2018 17:00

Ahoj Moniko. Moc děkuji za názor. Kéž by to byla pravda a dalo se to za pomocí psychologa odbourat. Ale zatím nemám dobrou zkušenost s psycholožkou. Podle sezení s ní to vypadalo, že jsem psychicky úplně v pohodě. Pravda je, že po probuzení z narkózy jsem prošla peklem a chtěla jsem umřít,jak velké bolesti jsem měla. Trvalo to asi 18 hodin v kuse a nemohla jsem je ani skrz opiáty zaspat. Od té doby nespím a myslím, že to souvisí s tímto traumatem. Avšak podle psycholožky to tak není a vypadá to, že je to hormony. Bohužel musím brát hormonální léčbu, aby se mi nešířila endometrióza i přes to, že dělohu nemám. Každopádně se snažím na své psychické pohodě pracovat sama (meditacemi, jogou, pohybem venku,...) snažím se unavit fyzicky a nezabírá to. Jak píšeš o tom dlouhém článku - to znamená, že bys věděla co s tím?

18. 02. 2018 16:20

Ahojky,moc tě zdravím. Nejsem sice odborník,ale myslim si že tvá nespavost nemá nic společného s tvým zdravim.Mám za sebou období nespavostí a i po dvou lécích sem spala stejně málo. Proto z vlastni skutečnosti vím, ze vše je pouze v hlavě. Ale vše ti napsat,to by bylo možná na dooooost dlouhý článek ahoj Monika

18. 02. 2018 09:52

Je tu někdo, kdo je v podobné situaci jako já a daří se mu hubnout? Jsem rok a půl po zmíněné operaci (je mi za týden 41) a po celou dobu po operaci nespím více než hodinu a půl v kuse. V souvislosti s vyčerpáním doplňuji energii jídlem, i když se moc snažím jíst dlouhodobě zdravě a správně, cukrům se nevyhnu, protože je prostě potřebuji. Od podzimu beru léky Triticco na noc, abych se vyspala. I přes tyto léky nespím příliš dobře. Za ten roka a půl mám 12 kg nahoře. Už před tím jsem v důsledku neustálých nemocí se spodkem přibírala. Jsem zvyklá cvičit - miluju to, ale zdraví mě stále omezuje. Nechci ztrácet víru, že to jednou budu opět já jako dřív. Kurz ve Stobu a podpora všech, kteří chodí do diskuzí mi dávají velkou víru, že to dám:-) Pomůže mi pokud se najde někdo, kdo na tom je či byl podobně. Děkuji. Jana

Naši partneři