Kdysi jsem se rozhodla, že už přestanu nosit těžké tašky, prodírat se houfy nakupujících a stát fronty u pokladen. I svěřila jsem tento důležitý úkol rodině.Nemusím tedy ( většinou), chodit nebo jezdit za velkými nákupy. Čekat u pokladny, abych potom v šílené rychlosti musela vše nahromadit do košíku, jen abych, proboha , nezdržovala tu frontu za mnou.Nemusím dávat pozor, jestli zboží, uvedené za nějakou cenu, spíše výhodnou, stojí opravdu tolik ještě u pokladny.Je zajímavé, jak se někdy zboží zhodnotí vložením do koše.Cenovka na regálu 20, jízdou se prodraží zboží na 25.Cože?Že je to na cenovce jinak?Ale za to já nemůžu, říká pokladní. To máme v systému tak zadané, s tím nic neudělám. Ne, proč ne? To tak nejde, takhle to máme nastavené apod.....V těchto chvílích ani nezpozorujete, jestli ještě všechno, co jste do koše vložili a právě zaplatili, je ještě namístě. Jestli nešel okolo někdo potřebnější.

Ušetřím si tedy nervy. I čas . Ten mohu věnovat něčemu jinému. Mohu dělat něco důležitějšího.Třeba nic.

Rodina nakupuje celkem bez protestů, to je kladná stránka veci.

Má to ovšem, jako všechny zlepšováky, háček.

Z jedné položky, kterou chci z obchodu, je položek nejméně pět.

Co jsi to chtěla?Kvasnice, že nemůžeš najít?No, na ty jsme asi zapomněli.

A co tedy máte v těch taškách?

Je tam většinou všechno, všechno co potřebují. Málokdy se z toho dá něco uvařit.Místo 10položek ,30.

Jsem ráda, že mám pomocníky.Nemračí se, když mají jít nakoupit.Spokojeně prochází desítky minut mezi naplněnými regály a pozorují , co by tak ještě...

Já vletím do obchodu a když mám půl hodiny jezdit s košíkem , abych našla majoránku, jsem na mrtvici.

Teď ještě to nějak vyladit. K oboustranné spokojenosti.

Starého psa novým kouskům nenaučíš.