Zastavení třicáté deváté: Newfoundland a Labrador

Další naší zastávkou na cestě je ostrov Newfoundland. Newfoundland je v překladu doslova nově nalezená země. Tvoří ostrovní část provincie Newfoundland a Labrador (až do roku 2001 nesla provincie pouze jméno Newfoundland a hovorově se tak stále nazývá). Labrador svůj název získal buď podle João Fernandes Lavradora, který jej v roce 1492 spatřil, nebo z portugalského Terra del Lavradores neboli „Země farmářů“. Na ostrově žije většina obyvatel provincie a nachází se zde i hlavní město, St. John‘s. 

Původní jméno Terra Nova (anglicky New found land) dal ostrovu italský mořeplavec Giovanni Caboto, který jej objevil v roce 1497. V severní části ostrova se patrně nacházel legendární Vinland – bájná země vína a pastvin z Vikingských ság (pokud je tato drsná, chladná a skalnatá země pro Vikingy zemí zaslíbenou, vypovídá to hodně o jejich nátuře a běžných životních podmínkách).V tomto místě byly roku 1960 objeveny stopy vikinského osídlení, zatím jediný skutečný důkaz, že Vikingové na svých cestách amerického kontinentu skutečně dosáhli. Lokalita je pod ochrannou UNESCO a byl na ní vystavěn vikingský skanzen.

Provincie Newfoundland a Labrador je fyzicky rozdělena na dvě části. Hlavní pevninská část Labrador je nesrovnatelně větší než druhá část, ostrov Newfoundland. Ostrov je omýván vodami Atlantického oceánu a zálivem Svatého Vavřince. Rozloha tvoří 4,1 % celkového území Kanady a žije tu půl miliónu obyvatel. V provincii není jediný bezdomovec! Je to díky velice silnému sociálnímu cítění a vztahům mezi občany. Mít bezdomovce v komunitě se považuje za ostudu, takže se lidé vždy snaží něco společně udělat a o potřebného se postarat.

Ostrov je součástí Apalačského pohoří, jeho území je mnohem členitější než pevnina v Labradoru. Je to způsobené permanentními posuny zemských desek, jejich následnou mnohačetnou deformací a erozí, k čemuž se ještě přidávají usazeniny z říčních toků.

V oceánu okolo provincie se vyskytuje až dvacet druhů kytovců a je jedním z nejlepších míst na světě na jejich pozorování. Z mnoha přístavních měst je možné se vydat na plavbu na oceán za verlybami a delfíny, což je opravdu nezapomenutelný zážitek. Mezi turisty jsou velmi oblíbené další dvě tradice, které zde mají kořeny. Jejich absolvování je jakýmsi rituálem přijetí mezi newfoundlanďany, jsou zahrnuty i v některých turistických okruzích a po jejich absolvování dostanete certifikát. První je screech-in – musíte si dát panáka jejich nápoje screech, který chutná odporně; druhý je políbení tresky – už se naštěstí nepoužívá živá, ale dřevěná nebo plastová.

V provincii Newfoundland jsou také krásné národní parky jako například Gros Morne National park a Terra Nova National park. Naopak silnice patří k nejhorším v celé Kanadě. Pokud jezdíte autem, musíte si navíc dávat pozor na losy. Kromě toho, že je los opravdu veliký a při srážce s autem proletí sklem přímo na řidiče, někteří jedinci na auta útočí, nebo se vrhají pod kola.

Jména Newfoundlan a Labrador jsou nám známá také jako plemena psů, kteří odsud pocházejí. Mají společné předky, kteří se s prvními osadníky putujícími z Anglie dostali do provincie. Při ztrátě majitele, nebo útěku, se usadili v divočině a přizpůsobili se podmínkám na ostrově. Zkřížili se s domorodými indiánskými psy a medvědím psem (na ostrov byl přivezen Vikingy po roce 1100). U psů se objevil vydří ocas a plovací blány. Navíc ještě získali velmi kvalitní, hustou, nepromokavou srst a vášeň k vodě, stali se velmi otužilými a nenáchylnými k běžným nemocem. 

Počátkem 19. století byla na Newfoundlandu dva odlišné typy psů, drobnější krátkosrstí psi (předchůdci labradora) a mohutní dlouhosrstí, používaní jako tažná zvířata a ke sbírání těžkých rybářských sítí z moře. Příchod evropských rybářů a nových plemen selských psů napomohlo formování a osvěžení plemene, ale jeho vlastnosti zůstali stejné. Roku 1800 byli první psi dovezeni do Anglie, ale po zavedení karantény v roce 1895 dovoz skončil a novofunlanďák tak byl uchráněn křížení a vyšlechťování s použitím jiných plemen – a zůstal silným psem do drsných podmínek. Není vhodný do bytu, vyžaduje zkušeného chovatele, hodně prostoru a pravidelnou péči o srst. Srst psa se nesmí stříhat, ztratila by svou kvalitu. Vzhledem k velikosti má velkou spotřebu, dospělý pes sežere měsíčně přibližně 30 kg žrádla. Má velmi rád vodu a rád v ní plave, je proto ideální, pokud chovatel umožní psovi zabavit se v řece, rybníce, nebo mu pořídí bazén.

Krátkosrstý menší Labrador patří do skupiny retrívrů. Retrívři jsou lovečtí psi, kteří aporují ulovenou zvěř. Labradoři v Kanadě byli používáni rybáři k donášení ryb a postřelených mořských ptáků z vody, což zaujalo anglické lovce. Po uzákonění karantény v Anglii a ukončení dovozu psů angličtí chovatelé začali se šlechtěním plemene, a začaly se tvořit různé variety retrívrů. Název labradorský retrívr je používán od roku 1839. Je to vyloženě vodní pes, milovník všech kaluží, rybníků a potůčků. Má blány mezi prsty. Je to také vynikající aportér. V současnosti se využívá díky milé povaze a snadné vycvičitelnosti spíše jako pes společenský, canisterapeutický či slepecký. 

Podle veterinární zprávy České republiky je to u nás nejrozšířenější plemeno. Přiznejte se, kdopak ho máte?