Tak jsem byla ráda, že jsem se konečně vzchopila a pohla s váhou dolů. Samozřejmě zákon schválnosti tomu chtěl, že mně hází klacky pod nohy.. Už nějakou dobu mně pozlobíval moudrák a to až tak , že včera se rozhodlo, že půjde ven. Pana doktora jsem dopředu děsila, jestli si na to vůbec troufne - po zkušenostech s předešlými moudráky otázka oprávněná - ale to on ne- poslal mně na rentgen a při pohledu na něj, že maluju čerta na zeď, že to půjde - ne že bych mu jen na vteřinu uvěřila......Když mi to opíchal a čekalo se až to zapůsobí, prchla jsem do čekárny s tím, že musím napsat zprávu, že večer za mně do divadla musí jít s mými mužskými tchýně - tak říkal, že je to zbytečné, že do divadla půjdu s nima. Měli jsme koupené lístky už měsíc...Když jsem mu vysvětlovala, že jsem si v práci musela na pár dní vyřídit zástup a vzít si dovolenou, už si se sestrou klepali na čelo. To ještě vtipkoval - po půlhodině neúspěšného ,,trhání " už lehce znejistěl, po hodině už mu musela sestra klůckem osušovat pot aby mi nekapal z jeho čela do pusy - upřímně, to už jsem se velmi potila taky a pojala jsem podezření , že to mučení nikdy neskončí - zvlášť když si ještě k roušce nasadil ,,pracovní brýle" a jal se ďábelskou frézou pižlat zub na více kusů. Ne že by to pomohlo. Když mu na roušce i brýlých začly přibývat cákance mé krve, došlo z mé strany i na modlení za rychlý konec. Konec obnášel ještě i šití stehů... Akce trvala přesně dvě hodiny - nejdelší dvě hodiny jaké člověk může zažít - stihla jsem stokrát dokola spočítat kolik je kostiček na zářivce nad zubařským křeslem...Když to skončilo, v čekárně už čekalo dost lidí - pan doktor byl ve skluzu - všichni se rozčilovali, ale jakmile uviděli mně / oteklou jak dýni / a za mnou doktora zacákaného krví - asi by se v nich krve nedořezal - všichni zmlkli - včetně dvou chrchlajících dětí - a dovnitř najednou nikdo nespěchal. Domů mi sestra musela zavolat taxíka - chudák taxikář měl celou cestu obavu abych mu nenablinkala v autě, když mně viděl, přes retardéry se mnou jel, jako kdyby mi měly co chvíli vyhřeznout vnitřnosti...Doma jsem padla do postele a vyslala k bohu díky, že to byl můj poslední moudrák. Vypadám asi opravdu děsně i na měřítka mého patnáctiletého puberťáka - který je zvyklý na lecos - kouká na seriál Walking dead / přeloženo Chodící mrtví / - dokonce se o mně dobrovolně stará , mění mi led, podává mi antibiotika a v hojné míře utišující prostředky - jen škoda, že neumrtvují víc. Takže můj dietní režim dostává značně na pr.... - včera jsem sesoukala pudink a přesnídávku. Když jsem v noci bolestí nespala, seděla jsem v kuchyni a olizovala nůž se zmrzlinou - lžičku bych do pusy  nedostala. Dnes jsem snídala opět zmrzlinu. Mám hlad, že to svět neviděl, ale věřím tomu, že ještě díky samým sacharidům a zmrzlině přiberu.....Vypadám pořád jako Frankenstein - zaschlé strupy na rozedrané puse - a můj puberťák zrovna meje dobrovolně nádobí....