Tento příběh se udál skutečně nedávno v mém okolí.... 

Nemocniční lůžko, na něm mladá žena,

do myšlenek tragických je zapřažena.

Leží tu již jen kostra potažená kůží,

před měsíci pár rozkvetlou byla růží.

V tom otevřou se dveře a holčička k ní cape,

jak mozeček dítěte vše jinak chápe !

Nepoznal jsem otázku strašlivější více :

„Říkaly mi děti, že půjdeš do popelnice !“

Bezmocnost, beznaděj, vztek i zlost -

od života k smrti pevný je most.

Bezmocnost, beznaděj, vztek i zlost -

proč toho Bože ještě nemáš dost ?

Čím zhřešila ta žena, že zničil se jí osud ?

Proč nemůže dítě laskat jak dělala dosud ?

Proč pykat za hříchy, o kterých nemá zdání ?

Proč se tak krutě má dát na pokání ?

Co říci dítěti co na krku jí visí ?

Že nikdy již nebude jak bývalo kdysi ?

Že změnit se musí maminka v anděla ?

A pro ty ostatní jenom v hrst popela ?