Dnes nám končí týden zásluh,odměn,pochval a já bych přidala i vděk.V sobotu jsem vyzvedávala vnučku,která se vracela z hor,kde trávila necelý týden na snowbordu.Byla na ni vidět únava,hned po příchodu domů si chtěla lehnout a číst.Samozřejmě jsem ji nechala a pustila se do vaření.Mezitím jsem ji začala obskakovat a plnit její malá přáníčka.Není to už sice úplně malá holčička,mohla by se klidně obsloužit sama,ale mě to v tu chvíli dělalo ohromné potěšení a radost.Vrátila jsem se vzpomínkami do dětství a vybavili se mí rodiče,kteří nám vždycky poskytovali to nejlepší,co mohli,ač jsme na tom nebyli nijak moc dobře.Především maminka,která sama během války přišla o veškeré příbuzenstvo a tak svou lásku dávala svým dětem.My jsme s bráškou totiž nikdy nepoznali své prarodiče a o to více jsem šťastnější,že mé dceři toto odepřeno nebylo.A já jsem moc vděčná za to,že vnoučata mám.Ta sobota byla takové zvláštní,neboť mezi námi ,Terezkou a mnou,byla najednou takové zvláštní spojení,nevím,zda jsem to dříve nevnímala,ale v tu sobotu jsem byla nesmírně ráda,a moc ji za ty pocity děkuji.Možná to neumím popsat přesně tak jak to cítím.Tento týden byl pro mne převážně naplněn hezkýmiá pocity,ať už to bylo ze sportování či radosti z úspěchů našich na olympiádě,ale završen byl právě společnými chvilkami s mou starší vnučkou.