TOPlist
Sledujte nás:

„Stydět se za sebe nic neřeší. Až v posledních letech zjišťuji, že váha nepodmiňuje partnerské štěstí a že si každý zaslouží být milovaný.“ říká Ridina Ahmedová

Zpět
 

Rozhovor vede lektorka STOBu a psycholožka Tereza Beníčková


Ridina Ahmedová je autorkou podcastové série Sádlo, ve které ženy všech velikostí (nejen ty s nadváhou a obezitou) hovoří otevřeně o svých bolestivých zkušenostech se stigmatizací a body shamingem. Podcast krátce po svém vzniku otevřel celospolečenskou debatu o tom, zda je v pořádku komentovat proporce či tělesnou váhu druhého člověka, a jak se cítí lidé, kteří čelí tlaku či nepříjemným komentářům ze svého blízkého i vzdálenějšího okolí. 


Tento rozhovor je přepisem streamu, který najdete uložený na instagramovém profilu stob_cz.


Jako jedna z prvních v České republice jste v podcastu Sádlo otevřela téma stigmatizace lidí s nadváhou a obezitou, téma „body shaming“. Čím si vysvětlujete, že měl podcast takový dopad a rezonoval jednu chvíli téměř celou společností?

To je těžká otázka. Moje děti si někdy v létě hází takovými vodními bombami. To jsou balónky, které jsou napnuté k prasknutí, stačí do nich lehce píchnout a ono to celé praskne. A takto podobně podcast zapůsobil. Je to podle mého názoru jedna z funkcí umění, že zhmotňuje věci, které visí ve vzduchu. Byla to taková atmosféra před bouřkou. A najednou přišla průtrž mračen.

A já jsem vděčná i za lidi, které jsem podcastem vytočila, protože jen potvrdili to, jak je strašně důležité o těchto tématech mluvit. Pozitivní odezvy jsou ale samozřejmě příjemnější.

 

Věřím, že i pozitivních odezev bylo hodně. Pamatujete si i nějakou konkrétní výrazně pozitivní odezvu?

Těch bylo desítky až stovky. Jedna z těch nejsilnějších přišla od paní, která mi napsala, že na tom není dobře, že každý den hledá sílu pokračovat, ale že právě podcast Sádlo jí pomáhá jít dál. To bylo něco, co mě hluboce zasáhlo. 

Nebo si vzpomínám na paní, která v reakci na podcast zveřejnila blog Ošklivá holka na webu Psychologie.cz, kde popisuje aha efekt, který při poslechu měla. Že jí najednou došlo, že může být tím, kým je. Že se nemusí cítit vina za to, že není dokonalá. Tak to pro mě bylo třeba také silné.

Ale psali mi i muži. Jeden z nich napsal, že ho celý život přitahovaly silné ženy a že se cítil být celý život vinen, že se mu líbí něco, co jeho okolí zesměšňuje. Psal, že by mu pomohlo slyšet podcast dřív, aby tak dlouho nemusel zpochybňovat sám sebe.

Mám opravdu objemnou složku plnou takovýchto příběhů, a ještě pořád jsem neměla dost klidu si je znovu pročíst. 

 

To je vlastně hrozně smutné, že se někdo poprvé setká s myšlenkou, že může být takový jaký je, až skrze podcast… Když se na to potom podíváme i z té druhé strany, odkud přicházely ty reakce čistě negativní?

Nemyslím si, že to byla jedna určitá skupina. Byly to muži i ženy, anonymové i známé tváře. 

Možná je to o tom poselství, že je někdo tlustý a nestydí se za sebe. Já určitě nechci glorifikovat obezitu. Jenom si myslím, že stydět se za sebe opravdu nic neřeší. Vím, že jsem nedokonalá, mám svoje nevyřešené téma (jako asi každý) a konfrontuji se s ním každý den, ale nechci žít tak, že budu jen zahanbeně čekat na nějaké budoucí štěstí ve štíhlém těle. Chci žít teď naplno i s vědomím toho, že v tuto chvíli je moje tělo takové, jaké je.

A tento postoj vzbuzuje silné emoce. Protože je přeci v pořádku, že se za sebe tlustá žena hluboce hanbí. A pokud to tak není, hned tu máme pohoršené komentáře, které se často maskují za péči o zdraví, všechny ty výkřiky „propagujete obezitu“, proč ty lidi ukazujete v médiích“ atd. Přitom si nemyslím, že by takové množství lidí skutečně pečovalo o zdraví lidí s obezitou. Jsou tam určitě ještě i jiné pohnutky.

 

A pak tu máme trend body positivity, který je také často zaměňován s propagací obezity. Zaznívá, že bychom tělo s kily navíc neměli přijímat. Jenomže opakem přijetí je nepřijetí a zavírání očí, což mě úplně nestaví do pozice, ze které by bylo snadné něco třeba změnit. Takže velmi souzním s tím, co říkáte. 

Mně se na toto téma líbilo vyjádření Lucie Jarkovské, socioložky, která v článku v A2larmu po vydání podcastu napsala, že je to trochu jako s městem, kde žijeme. Že ano, jezdí tam auta, trochu je tam někde nepořádek, vzduch není úplně čistý, ale protože to město máme rádi a záleží nám na něm, tak o něj budeme pečovat. Ve chvíli, kdy nám bude ukradené, nebudeme ho mít rádi, tak o něj pečovat nebudeme. 

A s tělem je to podobné. Přece nám na něm musí záležet, abychom do něj investovali péči a energii. Nenávist k sobě, ale i šikana od okolí může vše jen zhoršit. Prohlubuje pocit zmaru, zoufalství. Někdy mám pocit, že nás společnost tlačí až role „podlidí“. Dostaneme nálepku „tlustý vepř“ a tím to končí. Jenomže s touhle nálepkou žít, uzdravovat se a mít se rád je fakt těžké. 

Myslím si, že cestou je si odpustit, že nejsem dokonalá. Uvědomit si, že i tak, jak jsem, si zasloužím být milovaná, radovat se, pečovat o sebe a mít hezký život. 

 

Souhlasím s tím, že přijetí sebe sama není rezignací na změnu, ale spíš první krok k ní. Zpět ale k podcastu. Pamatujete si na nějaký příběh, který vás v sérii nejvíce zasáhl?

Asi bych neřekla, že tam byl jeden příběh. Ani mě nezajímalo jít po konkrétních příbězích. Chtěla jsem vytvořit mozaiku, ze které bude vidět: „Hej, nás je tady tolik co tohle řešíme. A máme nejrůznější osudy a nejrůznější těla.“

Pokud ale zapátrám v paměti, tak jeden pro mě z nejvíce šokujících výroků v podcastu byl od ženy, které řekl v 16 letech její otec: „Já tě mám strašně rád, ale jestli nezhubneš, tak já už nepřijedu.“ Rodiče byli rozvedení a jí to tehdy strašně otřáslo. A nedivím se. Podmiňovat bezpodmínečnou rodičovskou lásku postavou mi přijde úplně zrůdné.

Přitom je to podstata celého problému. Můžeme mít pocit, že si lásku a přijetí zasloužíme jen pokud budeme splňovat nějaká kritéria. A tak by to prostě nemělo fungovat.

 

Ano, asi si těžko dokážeme představit něco bolestivějšího z úst rodičů. Nicméně víme, že různé posměšky, nepříjemné poznámky, narážky a zkrátka stigmatizaci zažívají lidé s obezitou v běžném životě nejen od svých nejbližších, ale třeba i u lékaře, v práci atd. A vy jste docela otevřeně mluvila o tom, že se vás samotné to téma dotýká. Myslíte si ze své zkušenosti, nebo i z příběhů, které jste slyšela, že jsou nějaké protektivní faktory, které pomáhají tyhle bolestivé zážitky zvládat?

Myslím si, že to vždycky bolí. 

Co mi ale pomáhá pokaždé, když přijde nějaký takový nenávistný komentář či zpráva, je si říct, že ten člověk asi řeší něco svého. Možná je to člověk, který se nějak trápí. Protože jinak by si přece neudělal čas a nevydal energii na něco takového. Takže já takovým lidem ze srdce přeju, aby jim bylo lépe (protože když jim bude lépe, možná bude lépe všem okolo), a řeknu si, že to ale opravdu není moje starost.

Takže mi pomáhá soucit a vědomí, že to ve skutečnosti není směřované na mě. A tudíž to k sobě ani nepustím. Mám okolo sebe ochrannou stěnu. 

 

Co by bylo potřeba podle vás změnit, aby se lidem s nadváhou, s obezitou, žilo ve společnosti lépe?

V první řadě rozhodně osvěta. Nedávno jsem viděla článek na jednom populárním zpravodajském webu s tématem dětská obezita. A u toho byl obrázek velmi obézního chlapečka, který v ruce drží balík chipsů a v druhé ovladač od TV. Takže co já si z toho vezmu jako laik? Že pokud je někdo tlustý, tak z toho důvodu, že „je líný, přežírá se a čumí do obrazovky“. Tahle zkratka pořád dominuje a není to správně. Novináři, kteří o tomto tématu píšou, by měli být informovaní a měli by si dát práci s tím poskytnout čtenářům víc než tuto zkratku. 

Měli bychom mluvit i o dalších faktorech, které obezitu způsobují – genetické předpoklady, psychické problémy, medikace nebo i finanční potíže a sociální situace. To, jestli mám vůbec peníze jíst kvalitně a pravidelně, nebo jestli jsem ráda, že do sebe jako matka samoživitelka nasoukám dva rohlíky a vlašák mezi dvěma zaměstnáními. Tohle všechno jsou věci, které hrají zásadní roli. 

Ale ten narativ takovýto není. Když jsem si četla komentáře pod mým rozhovorem na DVTV, tak to bylo samé: „No jo, místo toho, aby se přestala prežírat, tak tady bude líčit, jak je na ní svět zlej. Ať začne chodit do fitka a nebude muset fňukat.“ 

Takže změna toho, jak se o obezitě komunikuje v médiích by hodně pomohla. 


>> V této souvislosti STOB pomáhal při tvorbě mezinárodní fotobanky s nestigmatizujícími fotografiemi lidí s obezitou. Podívejte se na výsledek na stránce ECPO (European Coalition for People living with Obesity) <<


Ano, souhlasím s tím, že ten komplexní pohled na lidi s obezitou chybí a sklouzáváme ke zkratce.

A jedna věc je, že tedy lidé s obezitou jsou zobrazovaní na fotografiích jen v určitých kontextech, ale na druhou stranu jsme ve fotobankách nenašli ani jednu hezkou fotku, na které by byla žena s kily navíc v páru. Fotku, která by zobrazovala, že i taková žena má vztah! Což je taky velmi silná zpráva: „Pokud máš nadváhu, tak nečekej, že s někým budeš.“ A přitom je to nesmysl. Ale to člověk zjistí, až po delší době. A mezitím se může roky trápit. 

Samozřejmě váha působí na to, jak se cítím, ale nepodmiňuje partnerské štěstí, ani to, jak naplním svůj život. Ale to zjišťuji až nyní ve svém věku a v posledních letech. 



Projekt Moje tělo je moje a letní camp

Ridina Ahmedová je zároveň autorkou projektu Moje tělo je moje, který se zasazuje o to, aby bylo každé tělo, a to bez ohledu na výšku, váhu, drobné i větší rozdílnosti, respektováno

Jednou z nejnovějších iniciativ tohoto projektu je i Letní camp Moje tělo je moje, který nabídne účastníkům řadu přednášek a workshopů od odborníků a je určen pro všechny, kdo se zajímají o téma tělesného obrazu, body shamingu a respektující komunikace. 

 

Hodnocení (7 hlasů):

Komentáře je možné psát až po přihlášení.

16. 06. 2022 14:04
Trochu jsem se začetla a připadá mi, že tyhle kila navíc jsou už úplná věda. Něco ve smyslu “ je třeba mít (kila) rád, i kdyby mne to mělo zabít”.

Z osobní zkušenosti mám názor ( a to jsem celoživotní oplácanec se všemi zážitky kolektivu dětí a příbuzných) že opravdový problém kila jsou, až když začnou dělat problém fyzický a z toho pak i psychický. Do té doby jsou to jen kecy v kleci. A že tlusťochovi bude okolím sdělováno, ze kila navíc jsou v “poho” - to mu nepomůže, pokud začne mít v háji schránku. Odolnost schránky má každý nékde jinde a proto jsou i rozdíly jak kdo kila navíc vnímá.
13. 06. 2022 14:10
Když mi bylo patnáct a při výšce 164 cm jsem vážila 63 kg mi jedna teta řekla: no ty máš ale pr...! Celá máma. Paradoxně moje máma nikdy velkou zadnici neměla, spíš břicho. A já začala držet diety. A druhý šťouchanec jsem dostala kdysi od své endokrinoložky, když mi na uvítanou řekla: no vy nikdy žádná Twiggy nebudete. A do třetice se už půl roku bojím objednat na prevenci na gynekologii jen proto, že zase uslyším: chtělo by to zhubnout, paní. V dobrém míněno, ale.... Takže děkuji za článek.

Naši partneři