Možná by bylo dobré vědět jak to se mnou teda je, nebo spíš "co jsem to vlastně za ženskou", nebo ještě hlouběji, ke kořenům "v čem tkví moje podstata".

Stručně a jednoduše - nevím.

-Je mi lehounce přes čtyřicet (ovšem pokud je dva a půl roku lehounce, pokud to není už spíš jenom lehce..)

-Jsem lehounce obézní (teda "lehounce" je to asi tak, že o dvacet kilo méně by bylo lehounce snesitelnějsí)

-Jsem vdaná, to ne lehounce. To je záhul

- Má dvaadvacetiletá dcera se s lehounkým a zamilovaným srdcem odstěhovala k příteli. Střídavě to snáším lehounce, střídatě trochu hůř.

- Určitě lehounce nesnáším pubertu patnáctiletého syna. Nikdy jsem si nemyslela, že to může být takový poprask. V této kombinaci slovo lehounce použít nelze. Snad jen "syn mě lehounce přehlíží".

A teď to nejdůležitější. Proč jsem vlastně tady. No, ono je to vlastně jasné.

Jasný není jen můj přístup. Kdyby se takhle choval někdo jiný, tak nad ním budu kroutit hlavou, jak je jako tohle možný... tak snad když vidím výsledky-vytrvám.

Nad sebou taky kroutím hlavou. Velmi. A přesto  jsem to slušně pokazila (věděla bych o jadrnějším výrazu, o více jadrnějších a výstižnějších výrazech, ale celkem nerada je používám)

Začala jsem téměř před dvěma lety. Celkem úspěšně, řekla bych...Ale světe div se, nevydržela jsem. Dosažený úspěch mne nemotivoval (no on mne vlastně motivoval, jen jsem s tou motivací nějak nic neudělala, ale chtěla jsem, ale asi málo.) Prostě a jednoduše jsem zase tam, kde tehdy. Několikrát jsem začala a znovu přestala. Ale dnes, když se se mnou chce někdo přátelit, někdo kdo mne nezná, kdo předpokládá lidské kvality, kdo očekává že mám jasno, že vím za čím jdu.... No tak prostě dnes jsem zase začala. Chtěla bych být úspěšná. Chtěla bych to zvládnou (ale to jsem chtěla vždycky). Tak proč by to teď zrovna mělo být jinak. Prostě asi uvidím....