Když jsem se před hodinou probudila do posledního dne tohoto roku, začala jsem přemýšlet o roce končícím i tom, který už stojí za našimi dveřmi, připraven vstoupit. A napadly mne první verše básně od Rasula Hamzatova se stejným názvem jako moje dnešní zamyšlení. Báseň se jmenuje přípitek :

Přípitek prvý, kamarádi milí 

komu ho určit, čemu připít smím?

Slunci? Bože snad jsme nezhřešili

když přátele své srovnáváme s ním.

Poslední hodiny letošního roku a první hodiny toho dalšího budu nad Radotínem . S přítelem a možná s několika dalšími přáteli pozvedneme o půlnoci sklenky s nealkoholickým sektem. Místo slunce nám bude nad hlavou svítit měsíc. Společnost si budeme dělat sami a naši psi - televize tam není. Popřejeme si hodně zdraví i to, abychom se dál setkávali. A já budu při přípitku myslet na všechny své přátele, kteří jsou slunci podzimu mého života, protože paprsky těhto sluncí nám všem pomáhají a pomáhaly žít a přežít věechny perpetie, které přinesl letošní rok a které, doufám že jen v mezích slušnosti, přinese rok příští. A budu se těšit na setkání. Na setkání s Vámi a i když se vždycky nezadaří, sluneční paprsky přátelství hřejí.

Hodně tepla, hodně zdraví!