Posledních několik týdnů se cítím velmi unavená, do každé aktivity se musím nutit....Znáte to. tisíc chutí ale do života ani jedna.

Páteční odpoledne mívám relativně volnější a tak jsem se "dokopala" zajet do nákupního centa pro nový ruční šlehač když ten starý odešel do výsluhy. v DATARTU se mne ujala příjemná, ochotná slečna. Patrně netušila, že má tu čest s profíkem, který ví přesně co chce a nedá pokoj dokud to nedostane. Ozbrojena notnou dávkou vlídné trpělivosti nakonec našla mašinku, která mne oslovila na tolik, že jsem se s ní zabývala. Teprve u pokladny jsem si vvšimla, že dívka má na levé ruce místo prstů jen jakési pahýlky....

Poděkovala jsem jí za laskavý a profesionální přístup, popřála příjemné zákazníky a odcházela jsem do auta. Všechny nákupy byly zzařízené, stavila jsem se na zmrzku a na hřbitově s tím, že doma budu po zásluze odpočívat. Ale v mém podvědomí zůstalo setkání s dívkou, která žije plný a spokojený život. Co na tom, že má hendykep, ví si s tím rady, pracuje, prostě žije.

A tak jsem se na své problémy podívala možná jejíma očima, Co na tom, že mně lecos bolí, Co na tom, že mám chvíle, že sama sebe neudýchám...

Po příjezdu domů jsem dala kávu a pak žádný odpočinek. a po dvou hodinách byl byt uklizený, nachystáno na večeři, uklizzená šatní skříň...

Nebýt té dívky z DATARTU, asi by to nebylo. I tak se dá najít chuť do života