Zastavení čtrnácté: Kazašská Lochneska

Počasí se proti nám spiklo. Téměř půl dne uteklo, než se vichr utišil natolik, abychom mohli zabalit stany a vydat se na další cestu. Vyrazili jsme těsně před polednem a šlapali jak o život. Ve tři jsme podjeli město Arkalyk a věřili, že nás večer zastihne až na půli cesty do Karagandy, ale terén je obtížnější a celkově chladnější počasí nám ubralo sil, takže jsme zastavili u prvních kočovníků, které jsme na cestě potkali. 

Cesta přes Kazachstán nám trvá už déle, než jsme čekali, a začíná to na nás zanechávat následky. Jitulka v noci ze spaní mluvila kazašským nářečím a Skřítek dokonce chtěl vyměnit koloběžku za velblouda, ale když se dozvěděl, kolik denně sežere, radši od směny upustil. Nicméně jeho zájem byl zdrojem obveselení pro celou hostitelskou rodinu, a my si na oplátku od nich vyslechli legendu o záhadném jezeru Kok–Kol, kde se ztrácejí lidé a zvířata.

Jezero Kok–Kol (v překladu Modré jezero) leží v Karakistánském údolí a je neobyčejně čisté s namodralou barvou. Není napájeno žádnou řekou nebo potokem, přesto i v horkém létě zůstává výška hladina vody stálá. Místní jsou přesvědčeni, že Kok-Kol nemá dno a hydrologové, kteří se jezero zkoumali, ho skutečně v mnohých částech jezera nenašli, ale objevili spoustu průtoků a průplavů. Na základě výzkumu také vyvodili, že se ve velkých hlubinách pod Kok-Kolem nachází podvodní jeskyně. Ufologové se domnívají, že by v nich mohli přežít ichtyosauři. Stejně jako jezero Loch–Ness i KoK–Kol vzniklo v době ledové.

Dalším zvláštním jevem je samočištěním. Na hladině se, dokonce i za bezvětrného počasí, objevují vlnky, které „sbírají“ různé nečistoty. Stačí několik okamžiků a voda je opět čistá a klidná. Místní obyvatelé považují tuto vodu za léčivou a používají ji bez jakékoliv úpravy. Právě v místech, kde se vlnky objevují, je voda nasycená užitečnými minerály a místní se snaží vodu po vlnkách sebrat, dokud se nerozptýlí v jezeře.

Legenda praví 

Jezero prý obývá reliktní nestvůra, vodní duch Ajdachar. Připomíná patnáctimetrového hada, podle jiné verze jednohrbého velblouda. Po nocích se nese od jezera chrčení nebo sténání a šplouchání vody, jakoby se v jezeře mrskal obrovský živočich. V každém případě, když se Ajdachar objevuje, nad jezerem se nese svist a sykot, přecházející v táhlý řev. Říká se, že se živí krví a uchvacuje ptáky, zvířata i lidi, kteří se přiblíží k vodní nádrži. Málokdo ho spatřil, ale mnozí ho slyšeli.

Drak Ajdachar kdysi vládnul světu a měl pomocníka komára. Na příkaz Ajdachara komár procestoval všechny možné země a degustoval různé druhy krve, aby mohl pak Ajdacharovi sdělit, která je nejchutnější. Když se jednou vracel z další cesty, potkal vlaštovku a svěřil se jí, že nejsladší krev je lidská. Vlaštovka se snažila přemluvit komára, aby o tom neříkal Ajdacharovi, ale věrný poddaný nechtěl ustoupit. Vlaštovka komára sledovala a když začal s hlášením svému pánovi, ostrým klovnutím mu vytrhla jazyk. Ajdachar se za ní vrhnul, ale vytrhl jí jen několik ocasních per (proto mají vlaštovky ocas vidlicového tvaru). Ajdachar s pírky spadl na zem a vypustil duši, která od těch dob přebývá v jezeře a stará se o to, aby voda byla čistá a svěží.

Věda kontruje

Stejně jako jezero Loch–Ness, i Kok–Kol láká vědce a dobrodruhy, kteří vydávají více či méně věrohodná svědectví o tom, že „něco“ viděli. Světl do záhady vnesla příhoda, která se stala expedici z Irkutska v 70. letech minulého století. Vzhledem k úkolu prozkoumat dno měli ve skupině zkušené potápěče (mimochodem – také dno neobjevili). Když byli ponoření v jezeře, ve vodě se vytvořil vír, který pohltil jednoho z nich přímo před očima ostatních tak rychle, že mu nikdo nemohl pomoci. A nenašli ani jeho tělo. Kvůli nepředvídatelnosti Kok-Kolu a možnosti ohrožení lidských životů, bylo rozhodnuto zastavit jak pátrací akci, tak i průzkum. V tom přišla neočekávaná zpráva, že pohřešovaný potápěč žije. Byl nalezen v údolí řeky Vitim. Jezero ho vtáhlo do hlubin, protáhlo jedním ze svých průtoků a pak ho s proudem vody vyplivlo na břeh. Život mu zachránil skafandr. Z toho vyplývá, že jezero je průchozí a nějakým podzemním kanálem spojeno s touto řekou.

Následující expedice v roce 1976 došla k novým hypotézám. Podařilo se jim určit, že jezero vzniklo v době ledové a nachází se v trychtýři, kde jsou morénové usazeniny s průplavy.  Na dně se pak vytvořily kanály, nejspíše typu sifonu. Do těchto kanálů nasává voda, vznikají menší víry a vlnky na jezeře, které mohou vyvolávat představu velkého hada. V případě, že se jedná o větší množství vody, a tím pádem se do vody dostává i vzduch, začíná jezero vydávat zvuky. Právě ve větších vírech mizí lidé a zvířata. A tyto víry pak vynáší z hlubin vodu, která je nasycená minerály, plyny a solemi. Léčivé účinky vody jezera zřejmě tak i fungují, pokud je suché léto, můžeme na břehu jezera vidět solné sedimenty.

Přestože jsou vysvětlení jasná a logická, nikdo nikdy nespatřil dno Kok-Kolu a nebyl v jejích tajemných podvodních jeskyních. Proto je klidně možné, že si prostě Lochneska sem tam odplave do Kazachstánu na dovolenou, trochu se ohřát a protáhnout ploutve.

Dnes jsme ujeli 228,7 kilometru, snad nás Kok–Kolska poponese vpřed.