TOPlist
Sledujte nás:

Datum registrace: 21. 08. 2016

Jak si nahrát profilovou fotku?

Macatice

Sebekoučink

Zaplacený cyklus 2017/4 archivován automaticky dne 27.12.2017

Získané body

Tento měsíc: 432
Celkem: 30569
Zobrazit více

 

?

Jak sbírat body

Počítadlo pohybu

Můj pohyb
Chůze: 0 km
Kolo: 0 km
Cvičení: 0 h 0 min
 
Všichni uživatelé
Chůze: 111234.63 km
Kolo: 60270.65 km
Cvičení: 4707 h 54 min

Přátelé

Stob skupiny

 

?

Jak se připojit ke skupině

Macatice

Jak psát blog?

Upozornění: Jedná se o blog uživatele STOBklubu, který neprochází kontrolou a nemusí splňovat zásady STOBu.

O tom velkém putování poloslepýše a poloopice do jižních krajů (3)

13. 04. 2019

Část třetí: Ostrov superlativů

Nahoru a dolů, doleva a doprava

Jeden superlativ použiju hned na úvod při představování naší nové destinace – jedná se o největší ostrov zdejšího moře. býval správním centrem oblasti, jakousi její řídící hlavou. Odtud pochází lingvistická varianta původu názvu ostrova. Mytologické prameny ovšem připisují hlavní roli  synu boha Herma, bájnému bojovníkovi a vojevůdci, podle něhož byl prý ostrov pojmenován.

 


Plavba z předchozí destinace trvala jen necelé dvě hodiny, takže se nám brzo otevřel pohled na známý přístav v severním cípu ostrova, plný luxusních jachet. Kotvili jsme tu už před dvěma dny v rámci lodního výletu. V porovnání s turistickou vyhlídkovou lodí si to trajekt hasil přímou cestou rovnou k cíli, což se rozhodně nedalo říci o žádném našem dalším putování po tomto ostrově, kde kilometr cesty bez zatáčky, stoupání nebo klesání aby člověk pohledal.

 


Počasí bylo nádherné, takže tyto záchranné soupravy, které jsou na každém trajektu k dispozici pro případ nouze, jsme nevyužili, nanejvýš jejich stín jako ochranu před horkým sluncem.

 


Každé turistické místo o sobě vždycky mluví v superlativech. Nejinak je tomu i zde – v údajně jednom z nejkrásnějších městeček Řecka. Jeho jméno však zní dost neřecky a dostalo je podle normanského válečníka a dobrodruha, Jenž podnikal nájezdy na okrajové državy Byzantské říše a posléze se stal vévodou z Kalábrie a Apulie. Ostrov, na který jsme právě připluli, se mu stal osudným a jeho životní cesta zde skončila.

 



Při první návštěvě jsme se se Sifakou hnaly za koupáním, tentokrát jsme se prošly uličkami. Na sluníčku se barevným květům daří, a tak skoro každý dům je nějakými ozdoben. Na rozdíl od mnoha jiných oblastí ostrova nebylo toto městečko poničeno při zemětřesení v roce 1953 a většina budov pastelových barev je původních benátských. Zachována zůstala i cenná archeologická naleziště.

 


Přístav je poměrně rušný, i když dnes slouží hlavně turistice. Přesto, nebo možná právě proto bylo v tavernách, kavárničkách i obchůdcích se suvenýry, kterých je tu jako nastláno, všude plno lidí.

 


V jedné cukrárničce jsme se Sifakou ochutnaly místní zmrzlinovou specialitu – mražený jogurt, k němuž jsme si samozřejmě daly pravou řeckou ledovou kávu frapé.

Po občerstvení jsme vyrazili do hlavního města. To se jmenuje jinak než celý ostrov, na rozdíl od mnoha dalších oblíbených řeckých ostrovů využívaných k letním dovoleným.

 


Cestou jsme zastavili na vyhlídce nad dalším superlativním místem. Tato pláž je nejkrásnější, nejznámější, nejfotografovanější, nejhezčí na celém světě... A taky nejslavnější, protože si zahrála i ve filmu. Myslím, že běžel někdy o Vánocích i v naší televizi. Milovníci hustokruté romantiky, hudebních nástrojů, vojenských hodností a především Nicolase Cage už jistě nebudou mít problémy s odpovědí na druhou otázku tohoto dílu cestovatelské hádanky.

 


Lemur závratěmi evidentně netrpí. Určitě by do té tyrkysové vody rád skočil, ale na skákání z takové výšky nejsou stavěné ani poloopice s dlouhými ocásky, tak si aspoň pořídil nějaké snímky na památku.

 


Dolů přímo k moři se pod ten sráz totiž nedostaneme, i když zdánlivě tam cesta vede. Věříme schopnostem našeho řidiče, že by se mu na té silničce, kroutící se jako vzteklá užovka, nezatočila hlava, ale autobus má holt pevnou kostru a nemá ohebnost hadí ženy.

A vám už je určitě jasný původ dalšího superlativu – nejhornatější. Stačí si uvědomit, že rozloha ostrova čítá pouhé jedno procento rozlohy České republiky, a přitom jeho nejvyšší hora ještě o dvě desítky metrů přesahuje naši Sněžku. A to ani nemluvím o tom, že u nás začínáme s nejnižším místem ne u moře, ale řádově o sto metrů výš.

 


Do tohoto městečka, viditelného z vyhlídky kousek směrem na sever, se podle místních prý dá k pobřeží sjet i autobusem. Zítra se máme na co těšit. Snad se nám z těch serpentýn nezamotají šišky.

 


Do hlavního města, vzdáleného od místa přistání trajektu pouhých 32 km, nám to trvalo bezmála dvě hodiny, i když odečtu tu půlhodinovou zastávku na focení. Letovisko Leží v hloubi dlouhého úzkého zálivu, který je sám o sobě chráněným přírodním přístavem. Založili ho Benátčané v polovině 18. století, ovšem původní přístavní město bylo v roce 1953 v důsledku zemětřesení téměř celé zničeno. To, co je k vidění nyní, je výsledkem postupného obnovování v původním malebném stylu.

 


Náš hotel byl hned  na nábřeží.

 


Ubytovaly jsme se v maličkém pidipokojíku. Znáte stařičkou hru Sokoban, v níž postavička musela stěhovat těžké bedny, aby si uvolnila cestu k východu? Připadaly jsme si podobně. Dostat se do skříně znamenalo nejprve odsunout ledničku. Projít kolem ledničky na záchod vyžadovalo zvednout židli na ledničku... Posilování zajištěno, fitko hadr.

Zatímco já jsem se věnovala řešení logistického rébusu a rozkládání notebooku s příslušenstvím, Sifaka si hodila nohy nahoru a vesele dokumentovala.

 


I balkonek obklopený zelení byl jako z domečku pro panenky. Jen Macatice ten dojem kazí. smiley

 


Jen co jsme vybalily, vyrazily jsme do ulic. V pozadí je vidět zvonice chrámu svatého Spyridona, jednoho z nejoblíbenějších řeckých světců.

 

Hlavní ulicí je „Dlážděná“, pěší zóna plná obchůdků se vším možným i nemožným. Místní prodejci se museli zhlédnout v barvě moře u své nejvyhlášenější pláže. Tyrkysová je zřejmě in i ve zdejší módě.

 


A to už jsme došli přímo ke chrámu svatého Spyridona. My bychom jeho svatostánek ortodoxní církve nazvali docela obyčejně kostel, možná dokonce kostelíček, ale Řekové mají jiná měřítka.

 


O pár kroků dál je další kostel, tentokrát katolický, zasvěcený svatému Mikuláši. Ač svým stylem připomíná gotiku, jedná se opět o stavbu moderní. Živelní pohromu z roku 1953 snad už připomínat nemusím.

 


Vydaly jsme se na nábřeží, kde by podle Sifačiných informací z webu měly být k zahlédnutí mořské želvy.

 


Lemur měl svůj tablet na focení v pohotovosti, ale želvu jsme bohužel nezahlédly ani jednu, ač jsme se na nábřeží potulovaly hodně dlouho. Poloopici to velmi zklamalo.

 


Místo želv jsem tedy vyfotila aspoň protější břeh zálivu zajímavě nasvícený západem slunce.

 


A těsně před odchodem na hotel, když už se začínalo šeřit, jsem zvěčnila i místní vodní atrakce.

 

Na vodě i ve vodě, na zemi i pod zemí

Druhý den našeho pobytu na ostrově jsme podnikli klasický okružní výlet.

 


Prvně jsme zastavili ve vnitrozemí před klášterem zasvěceným jeho zakladateli a patronovi ostrova. Ten proslul bohulibými činy zejména v souvislosti s uzdravováním nemocných. Světec je zde pohřben, a přestože zemřel již v 16. století, jeho ostatky jsou uctívány dodnes a jsou jim přisuzovány léčivé účinky.

 


Nynější klášter vznikl na místě původního svatostánku zasvěceného Panně Marii, a na rozdíl od kláštera navštíveného předevčírem, je tento ženský.

 


Obešli jsme objekt kolem dokola. Monumentální stavba jen potvrzuje důležitost poutního místa a jeho oblibu u věřících.

 


Branou jsme vstoupli do klášterních zahrad.

 


Vzrostlé stromy a keře vrhaly příjemný stín.

 


Zelená oáza klidu je vhodná pro všechny, kdo touží po duchovvním rozjímání.

 


O zahradu pečují mladé řeholnice. Je zde poměrně hodně sester z Albánie a Bulharska

 


Tato růže krásně voněla.

 


Našla jsem tu i svoje jmenovkyně.

 


U zdi se provětrávaly hábity řeholnic.

 


Všetečná poloopice zkoumala, kam by mohla strčit svůj zvědavý čumáček.

 


Například do klášterní kaple.

 


Čas se nachýlil, vrátili jsme se k autobusu, rozloučili se s klášterem posledním pohledem a vyrazili k další štaci.

 


Na ostrově se pěstuje vinná réva, zejména odrůda bílých hroznů, z nichž se vyrábí vysoce kvalitní značka známá po celém světě pro svou lahodnou chuť. Jeden družstevní závod, kde se toto víno produkuje,  jsme navštívili a ze všech těchto lahví jsme dostali ochutnat.

 


U pultu jsme si pak mohli nějakou tu lahvinku zakoupit.

 


A nejen víno, i další místní dobroty.

 


Na povrchu už jsme toho viděli dost, nastal čas podívat se pod zem. Dalším neméně zajímavým pokladem ostrova jsou totiž jeskyně. Mezi nejoblíbenější patří Dračí jeskyně, do níž poutače lákaly nejen nás, ale i davy dalších turistů. Nechali jsme se vést šipkami ke vchodu do zdejšího superlativu. Jedná se údajně o nejpozoruhodnější řeckou jeskyni a také o nejstarší objekt, jaký jsme během našeho zájezdu spatřili. Skalní dutina je neuvěřitelných 150 milionů let stará a právem patří ke skutečným geologickým skvostům.

 


Sestoupili jsme po 167 schodech do hlubin, kde panoval příjemný chlad. Na místní bílou specialitu by to nestačilo, ale pro červené víno by to byla ta správná „pokojová teplota středověkého hradu“. Poloopice se mi v té tmě kamsi ztratila, a tak přišla ke slovu bílá hůl. Vlastně jsem ji tady poprvé v životě využila naplno a šlo to s ní skvěle. Terén tu byl bezvadně upravený, cestičky vedly buď po rovných dřevěných molech pokrytých kobercem, nebo po pravidelných schodech, žádné přírodní hrboly nebo pasti v podobě vyčnívajících kamenů. Krásu vnitřní výzdoby a atmosféru podzemního světa jsem si tedy mohla užívat plnými doušky.

 


V této rozlehlé sluji o velikosti 900 metrů čtverečních podle pověstí kdysi sídlil drak. Vzhledem k tomu, že uprostřed dómu je bahnitý terén, a proto se tam nemohou tvořit krápníky, zachoval se tu volný prostor. Jeskyně bývá díky své vynikající akustice využívána k hudebním představením. Když ji kdysi navštívila slavná řecká sopranistka Maria Callasová, byla nadšena kvalitou zvuku a zatoužila zde zazpívat. Brzy se jí to splnilo před několika stovkami posluchačů. Od té doby v této přírodní koncertní síni vystoupilo mnoho známých umělců.

Maria Callasová je z našeho hlediska zajímavá ještě z dalších dvou důvodů: Mohla by se směle postavit po bok sedmici inspirativních příběhů ze STOBu, neboť na začátku padesátých let minulého století zhubla za rok úžasných 30 kg a stala se elegantní dámou, proslulou krásným vzhledem a vybraným vkusem v odívání. A druhým důvodem je její vztah k řeckému magnátovi z předchozího dílu reportáže. Byla jeho milenkou a jeho svatba s jinou ženou, která je součástí velké hádanky, ji psychicky zasáhla.

 


Když zmíním zemětřesení, určitě si všichni vzpomenete na rok 1953. Řecko je ovšem seismicky velmi aktivní oblast a Poseidon, mající tyto živelní katastrofy tak říkajíc pod palcem, byl ne nadarmo v antice velmi uctívaným božstvem. Co vyvolalo jeho hněv před více než 300 lety, se neví, každopádně v důsledku silného zemětřesení, které tehdy vypuklo, se odhalil vstup do dosud netušených podzemních prostor. Pro veřejnost však byla jeskyně zpřístupněna až v roce 1963.

 


Vnitřek jeskyně se může pochlubit impozantní dekorací tvořenou barevnými krápníky. Jsou k vidění oranžově i žlutě zbarvené, hotové umělecké dílo, vytvořené postupně během dlouhých věků přírodou. Ze země vyrůstají sklovité stalagmity, zatímco se stropu jako záclony visí stalaktity.

 


Cesta ven vedla přes tzv. Královskou lóži, odkud je nejhezčí výhled na hlavní dóm. Ne, nechlubím se svou prací s programem pro úpravu fotografií. Jsou to dva snímky pořízené z jednoho místa s časovým rozdílem pár sekund. Zřejmě jsem se tím druhým trefila někomu do blesku, či co. Podobný odstín totiž mají obrázky v reklamních materiálech.

 


Co jsme sešly dolů, musely jsme zase vystoupat nahoru. Táňa by sice nad naším schodovýšlapem ohrnula nos, ale já ani Sifaka tak trénované nejsme a dalo nám to pěkně zabrat. Venku bylo docela vedro, takže jsem se už těšila na další slibované podzemí.

 


Jeho návštěva se však neobešla bez menšího zádrhelu. Zájemců o prohlídku bylo mnoho, proto jsme se spořádaně zařadili do fronty, postupovali krůček za krůčkem níž a níž a hořeli zvědavostí, co nás čeká v tom modrém světle na konci tunelu 20 metrů pod zemí.

 


Po půl hodině jsme se geologické rarity dočkali a před našimi zraky se objevil další zázrak přírody v podzemním světě. Uvnitř jeskynního útvaru.se nachází přírodní jezero. Je asi 150 m dlouhé a voda má hloubku 10 až 40 m. Jeskyně byla objevena v roce 1951 a od roku 1963 je přístupná veřejnosti a po jezeře je možné projet se na loďce.

 


Ač existence zdejší zajímavosti byla známa po staletí, vědecký průzkum tu započal až v polovině minulého století. Nálezy objevené ve vykopávkách na ostrůvku uprostřed jezírka v roce 1962 byly důkazem, že toto kultovní místo uctívali starověcí obyvatelé již v době před narozením Krista. Malby na hliněných deskách vyobrazovaly boha Pana a několik nymf, podle nichž se této prohlubni říká též Jeskyně nymf. Častější je ale pojmenování jezera podle nymfy, která se zde, jak praví pověst, měla utopit poté, co ji bůh Pan zavrhl. Kde nymfa přišla ke svému včelímu jménu, to nevím, snad byla pilná jako včelička, nicméně o důvěryhodnosti celé legendy si dovoluji pochybovat. No řekněte – která krasavice by se nešťastně zamilovala do boha s takovým zjevem, že před ním většina bytostí prchala v panické hrůze? A hlavně – jak by se mohla vodní víla utopit?

 


Strop jeskyně se před 5000 lety propadl, takže sluneční paprsky pronikají mezi skalami až dolů na hladinu, kde rozehrávají kouzelnou hru světel a stínů. Vytvářejí tak neopakovatelnou magickou atmosféru hodnou štětce impresionistických mistrů.

 


Průzračně čistá voda v jezírku má neuvěřitelně modrou barvu. Krásu měnících se padesáti odstínů modři doplňují medově hnědé stěny a výsledkem je jedinečný dechberoucí obraz.

 


Denní světlo dává život rostlinám, které se uchytily na skalnatých útesech spadajících do vody, ba dokonce i docela vzrostlým stromům na břehu jezera. Odrazy listoví na hladině v kombinaci s nejkrásnější tyrkysovou vodou dávají vznik novým netušeným barvám. Padesát odstínů modři se zde kombinuje s padesáti odstíny zeleně. Oblast prozářená sluncem skýtá nezapomenutelný pohled na tento přírodní div. Působí to tak mystickým dojmem, až si člověk připadá, jako by se ocitl v nějakém světě dávných legend.

 


Jeskyně pokračuje dozadu do kryté části kontrastující s jásavými a zářivými barvami na předchozích snímcích. Tento prostor, kam neproniknou sluneční paprsky, jen sporadické světlo odrážející se od hladiny, je tmavý a zlověstný a jeho stěny jsou pokryty řasami a mechem. Většinu jeskyně zdobí nesčetné 20 000 let staré krápníky podivných tvarů.

 


Unikátní geologický fenomén je nazýván jezerem, i když se ve skutečnosti jedná o jeskynní lagunu. Sem se znovu po sedmnáctikilometrovém putování podzemím na povrch dostává voda, co záhadně mizí ve vápencových skalách 2,5 km severně od hlavního města. V těch místech kdysi stávaly mořské vodní mlýny, poháněné silou proudů vody, jež se hnala velkou rychlostí skalami a propadala neznámo kam. Její cesta byla odhalena až v roce 1963 rakouskými geology, kteří přišli s nápadem vodu obarvit a pak sledovali, kde se objeví.

 


Jeskynní jezero bylo sice překrásné, jenže koupat se v něm nám nedovolili. A my jsme si chtěli užít nejen plavbu po vodě, ale i dovádění v ní. Proto jsme vyrazili do nedaleké tradiční rybářské vesničky Svatá Eufemie na východním pobřeží, pojmenované podle stejnojmenného kostelíka. Od Jeskyně nymf je vzdálená údajně 6 km severním směrem, ale čert těm číslům na zdejších cestách věř. Každopádně panorama zvěčněné Sifakou vypadalo úchvatně a moře lákavě.

 


Středisko bylo, stejně jako mnohé jiné na ostrově, zcela nově postaveno po ničivém zemětřesení v roce 1953. Jeho součástí je poměrně živý pitoreskní přístav, v zálivu mezi horami dobře chráněný.

 


Jako obvykle je přístavní promenáda obklopena tavernami, kavárničkami a všelikými obchůdky se suvenýry.

 


Svatá Eufemie není primárně letoviskem určeným k plážové turistice, písek na pobřeží zálivu přímo v centru tedy nebyl nic moc a nelákal zástupy opalujících se povalečů a cachtajících se dovolenkářů. Možná právě proto trpěli místní dravci nedostatkem potravy, a jakmile zmerčili vhodnou oběť, vrhli se na ni. Nejprve dravé vosy člověku chtěly sežrat jídlo, a když ho raději schoval a prchl před nimi do vody, přihnaly se dravé ryby, které pro změnu měly zálusk na člověka samotného. Tou nešťastnou obětí jsem pochopitelně byla já. Jo, to Jsou věci, o kterých se v katalozích cestovek nepíše. Tam je všechno vždycky jen pohodička. smiley

 


Vydali jsme se z východního pobřeží napříč ostrovem do jeho severozápadního výběžku k letovisku, na které jsme předchozí den shlíželi z vyhlídkové plošiny. Teď jsme se pustili dolů po serpentýnách čtyřkilometrového úseku silnice sjíždějící z hor. Jak to vypadalo v praxi, ukazuje Sifačin snímek. pěkně ostrý, protože autobus v té zatáčce téměř zastavil. Za námi se tvořila kolona a řidič, který jel nahoru proti nám, moudře usoudil, že bude lepší zastavit, než se odtamtud vymotáme.

 


Vjeli jsme do uzounkých uliček – a nastal problém. U jednoho z domků parkovalo auto a náš autobus nemohl projet. Ani tam, ani zpátky. Zatroubili jsme, seběhlo se veškeré místní obyvatelstvo i polovina dovolenkových turistů, jen řidiče překážejícího vozidla se sehnat nepodařilo. Nebo se dobře maskoval ve sroceném davu přihlížejících zvědavců, pozoroval, co se bude dít, a tiše se nám pochechtával. Když se čekání prodlužovalo, povstal v našich řadách muž činu, že prý podle šoféra chybí jen pět centimetrů, a vyzval čtveřici svalnatých spoluúčastníků zájezdu, ať mu jdou pomoct. Rukou společnou a nerozdílnou zabrali a odstrčili malého Fiata o těch pár čísel ke zdi. Náš řidič se pak vzniklou škvírou protáhl s dvoucentimetrovou rezervou, za což sklidil zasloužený aplaus.

 


Pak už nám nic nebránilo sjet až dolů k modrozelené zátoce sevřené mezi sytě zelenými kopci, s malou kouzelnou vesničkou na jejím břehu.

 


Malebné letovisko je oázou klidu, v  tradiční vesničce jako by se zastavil čas. Turistů zde bylo mnohem méně než na jiných místech. Dokonce i v zástupu čumilů, které přilákalo vystoupení naší silácké party a vysoká akrobacie s koňmi pod kapotou, to vypadalo na převahu místních nad hosty.

 


Na malém poloostrově nad zátokou byl v 16. století postaven benátský hrad, aby chránil  obyvatele osady před nájezdníky a piráty. Přes svou pestrou historii se poměrně pěkně dochoval až do dnešních dní, i když z něj  zůstaly pouze ruiny. Pustily jsme se se Sifakou K této dva kilometry vzdálené dominantě po úzké štěrkové silničce. Vine se ve stínu stromů a postupně stoupá na samotný vrchol až k pevnosti.

 


Cestou se nám mezi stromy nabízely zajímavé průhledy s panoramaty okolní krajiny, jíž dominovaly azurová a zelená barva. Čím výš, tím fantastičtější výhledy byly a my jsme se často ohlížely zpět.

 


Město zde stálo již ve starověku. V členitém svahu nad modrou zátokou hnízdí krásně barevné domky tradiční architektury. Tato scenérie je považována za jedno z nejkrásnějších míst celého ostrova.

 


Času se bohužel nedostávalo, chyběla nám ta čtvrthodinka, co jsme strávili zašprajcovaní  vedle Fiata. Sifaka tedy zavelela zpět.

 


Až na vrchol k ruinám jsme nedošli, ale i zdálky poskytují představu o tom, jak rozsáhlý tento hrad kdysi byl. Pevnost měla velký strategický význam a díky ní se z osady pod její ochranou stalo hlavní město severní strany ostrova.

 


Cestou dolů jsem zahlédla tuto kvetoucí pichlatici.

 


Zpátky jsme se museli probojovat těmi samými úzkými uličkami, tentokrát směrem nahoru. Naštěstí Fiat mezitím zmizel.

 

Trochu jsem podcenila účinky vody, močopudnost hroznového vína a to, že třicet kilometrů zde nerovná se půl hodiny, a tak jsem se ke konci cesty při návratu z výletu nedočkavě kroutila na sedadle neméně než zdejší silnice. Naštěstí to dobře dopadlo a nedlouho po příjezdu na hotel jsme mohly vyrazit do ulic na večeři, nákup a prohlídku další části města.

 


Sifaka  toužila spatřit želvy, které prý včera večer po našem odchodu nakonec připluly. My jsme zase ale měly smůlu. Na nábřeží jsme našly želvy jen na tomto kamínku.

 


Vhodné ilustrační foto k týdnu zeleniny a ovoce a také důkaz, že ani my jsme v rámci možností nezanedbávali STOBí zásady zdravé výživy. V této tržnici jsme si nakoupily a z její barevnosti až oči přecházely.

 


Na večeři jsme zašly do jedné sympatické taverny.

 


Dala jsem si skvělé kalamáry. Potěšila mě servírka, která na mě mluvila řecky a já měla radost, že jí dokonce i něco rozumím. Pravda, slovo „kalamáry“ je jazykově dost nezávislé, jen Řekové ho píšou s měkkým i na konci.

 


U večeře samozřejmě nechybělo nezbytné frapé.

 


Často jsme myslely i na vás, věrné STOBačky, však jsme se také snažily psát pravidelné reporty do Osvěžovny. V tuto chvíli jsme si vzpomněly na Jiřinku.

 


Došly jsme až na centrální náměstí, pojmenované po mecenáši ostrova, uznávaném jako otec moderní řecké lodní dopravy. Žil v 19. století. I když se narodil na tomto ostrově, většinu života strávil v cizině a nakonec se odstěhoval do Londýna. Se svými bratry založil prosperující obchodní společnost a velmi zbohatl. Jeho socha „sedí“ v horní části náměstí. Čtvercové prostranství je centrem všeho dění, okolo lze nalézt množství barů, kaváren, obchodů a taveren.

 


Že by Jehovistky nechyběly ani na řeckých ostrovech?

 


Na náměstí jsme objevily i radnici.

Už se úplně setmělo. Vrátily jsme se zpět na hotel, abychom se sbalily, protože ráno bylo potřeba vstávat na trajekt velmi brzo.

 

Dřív než slunce vyjde

Následující den byl ve znamení mého největšího výkonu za celou dovolenou - museli jsme vstávat na trajekt už v půl šesté zdejšího času, tedy v půl páté toho našeho. Nezaspala jsem, včas jsem se sbalila i nasnídala, nikde jsem nic nezapomněla a nikdo na mě nemusel čekat. smiley

 


Obdivovala jsem Sifaku, která byla schopná nejen vytáhnout Macatici z pelechu a dávala na ni pozor, aby se polospící nepřerazila na nějakých schodech, ale ještě i pobíhat okolo a fotit náš hotel ze všech stran.

 


Do přístavu na jižním cípu ostrova, odkud odplouval náš trajekt, jsme to měli autobusem něco přes deset kilometrů. Přijeli jsme jěště před východem slunce. Je to opravdu jen malé městečko, spíše vesnice s ještě menším přístavem, sloužícím v podstatě jen ke spojení se severním pobřežím sousedního ostrova. V tak brzkou hodinu tu bylo téměř pusto a prázdno.

 


Loď už čekala připravená u mola. Po krátkých formalitách jsme mohli rovnou nastoupit.

 


Poslední pohled přes lodní zábradlí na břeh a pak jsem se už jen dopotácela dovnitř. V salonku jsem spatřila neobsazenou čalouněnou lavičku, dlouhou tak akorát pro jednu Macatici, aby jí přečuhovaly jen nohy v botách. Za pět minut jsem nevěděla o světě - dokud mě o necelé dvě hodiny později neprobudila naše průvodkyně, aby mě náhodou neodvezli zase zpátky. O tom, kam jsme dopluli, budu vyprávět až příště, ale už teď vám prozradím, že východ slunce na lodi jsem jako obvykle zaspala.

 

Otázky na závěr

Nápovědu pro tuto část reportáže najdete v Osvěžovně z 19. a 21. září.

1. Na jakém ostrově jsme tentokrát pobývali, jak se jmenuje jeho hlavní město a v kterém přístavu jsme zakotvili – a to hned dvakrát?

2. Jak se jmenuje v reportáži zmíněný film a na jaké slavné pláži se natáčel?

3. Komu je zasvěcen klášter, který jsme na ostrově navštívili?

4. Jaké dvě jeskyně jsou popsané v reportáži?

5. Co za proslulou značku vína se na ostrově vyrábí?

 

A jako obvykle bonus pro hádankářské maniaky:

1. Jak se jmenuje hlavní pěší zóna a centrální náměstí v hlavním městě?

2. V jaké vesnici mě ozobávaly ryby a na kterou benátskou pevnost jsme se Sifakou nedošly?

3. Po kom je pojmenován přístav, kde jsme se vylodili z trajektu?

4 Z jakého přístavu jsme ostrov opouštěli?

5 Jak se jmenuje rod mořských želv, které lze v Řecku spatřit, ale my jsme na ně měly smůlu?

 

 

Hodnocení (6 hlasů):

Komentáře je možné psát až po přihlášení.

08. 06. 2019 05:18
Macku tak jsem to i mínila, že je to latinský botanický název.... Proč ty překlepy jsem zdůvodnila ve 4. putování.....
08. 06. 2019 00:44
Jak už jsem psala, Ajanka zabodovala - uznávám to i se všemi těmi překlepy. Nicméně, pokud by chtěl zabodovat ještě někdo další, může se je pokusit opravit.
Jen možná ne zcela chápu formulaci poslední odpovědi. Víno je skutečně Robola. A Vitis Vinifera není žádná odrůda, ale docela obyčený latinský botanický název pro révu vinnou.
25. 04. 2019 09:22
ajanka: Vcelku správně, jen to vypadá, jako bych to psala já a pořádně jsem to po sobě nepřečetla. Jinými sloby, chtělo by to korektora. :-)
Tu a ram je nějaké písmenko jiné nebo prohozené...
25. 04. 2019 08:19
Nádherná reportáž :-)
25. 04. 2019 06:08
Takže další díl putování napsán, tak už můžu napsat své odpovědi na otázky z tohoto blogu, než je někde ztratím :-).
1.Ostrov kde jste tentokrát pobývaly se jmenuje Kefalonie, hl. město Argostili a přístav kde jste zakotvily :-) je Fiskardo.
2. Natáčel se zde film Mandolína kapitána Coreliho a natáčela se na pláži Myrtos. 3. klášter Gerassima 4. Dračí jeskyně (Dragorati a jeskyně s lagunou je Mellisani 5. Známé víno je Robola a odrůda Vitis Vinefera, doplňkové otázky nakonec nemám....
21. 04. 2019 08:05
Dnes mne přepadla nespavost, tak jsem snad něco ze trojky ( otevřela jsem ji před dvojkou, proto jedu na přeskáčku ) vyluštila. Až vydáš pokyn, napíšu výsledky svého pátrání :-).
16. 04. 2019 20:46
Krásné počteníčko :-)
16. 04. 2019 19:28
Tentokrát už mám vyhledáno odpovědi na základní otázky zkusím doplňkové jestli bude zítra po ránu chvilka času :-).
14. 04. 2019 14:31
Díky za další pokračování reportáže :-) Opět skvělé :-)
14. 04. 2019 10:52
sifaka: Zapomněla ses zmínit, že po popisu prvního písmenka jsi přečetla ještě další dvě, byť po našem, a teprve pak jsem tě přestala nutit do dalšího luštění. Ono když něco začíná na dem- nebo demo-, je to celkem jasné, a nemyslím tém demolici, i když naše demokratická vláda myslím někdy podobné sklony má. Druhá půlka slova (kterou jsem si ovšem přečetla až doma) archeio má stejné jazykové kořeny jako archeologie, takže celé to démarcheion bych řeložila asi jako sídlo staršiny lidu, neboli starosty.
14. 04. 2019 07:24
Kdybys žila v době vrcholných aktivit Hanzelky a Zikmunda, nepochybuji o tom, že byste jezdili ve trojici :-).
14. 04. 2019 06:20
Krásný další díl reportáže :-). Tak snad nějaké odpovědi vygooglím :-)).
13. 04. 2019 07:15
Jdu pravé ze šichty a koukám, nikde ani noha, tak něco připíšu.Že se to pěkně čte a hodně fotek je hodně dobrých, to už je veřejné tajemství.Ale teď tu něco napráším a půjdu na kutě.
Vzpomínám si, jak jsme si v podvečer mašírovaly kolem národního výboru, či co je ta světlá budova s vlajkami a já povídám:čertví co to je, to s témi písmeny.A ty na to:když mi je přečteš, tak ti to řeknu.Já na to:to si je nemůžeš přečíst sama?Vždyť mají snad 1/2 metru!A ty prej že:neeee, já na to nevidím.A já:no jak ti to teda mám číst, když hned to první písmeno vypadá jako nějaký domeček nebo rozcapený stan……a to je tam toho víc!:-))))......a ty na to:jooo, tak to první pîsmeno je dé, .....to bude nějakej úřad :-)

Kvíz o ceny

Soutěž o balíček produktů Nestlé Ovesné Cheerios
Soutěž byla ukončena. Gratulujeme výhercům: michaelatesarova
KatNec95
Dobruch84
ajanka
JiSve

Ankety

Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?

Naši partneři