Ahoj všem. Včera jsem byla pozvaná na dětskou oslavu narozenin a vůbec se mi tam nechtělo. Ale dcera chtěla a když synátor slyšel, že bude opékat buřtíky, tak řval a chtěl taky a tak jsme nakonec šli. To bylo tak krásné odpoledne. Dětí tam bylo jako smetí, ale tak spokojeně si venku hrály, že jsme o nich ani nevěděli, seděli jsme u kytárky, zpívali, povídali a nakonec opékali i ty buřtíky. Seděli jsme až do setmění a vůbec se mi popravdě nechtělo domů. To je přesně to, co mi chybí ke štěstí. Kousek té zeleně, kde může člověk posedět, dát si kávu a čerpat energii ze sluníčka. O té kytárce ani nemluvím, to je prostě moje srdeční záležitost. Vyrůstala jsem na vsi, v baráčku a když to šlo, byla jsem neustále venku. Teď žiju zavřená v bytě a tohle mi hrozně chybí. A tak mě ten včerejšek neuvěřitelně dobil.  :-)