Jednoho předjarního  rána roku 2017 jsem čekala u výstupu z metra Háje na někoho, kdo má v profilové fotce dvě prvosenky jarní, pestré předzvěsti blížícího se jara. Vůbec jsem nevěděla , kdo se za tou profilovkou ukrývá a čekal nás společný výlet. A pak se na pohyblivých schodech objevila žlutá orchidej, která měla nožky a v náručí jí chovala květinka Jiřinka. Naše kroky se potkaly, potkala se i naše srdce a orchidej bydlí u mně na okně. S orchidejí a její dárkyní nabrala moje loďka osudu kurz do klidnějších vod, mraky zůstaly v bouřích minulosti a ke květince se přidal ptačí a zvířecí sbor a spousta přezdívek z těhto stránek dostala konkrétní jméno a tvář.

úterý, podzim 2019 - nečekaně volné odpoledne, pár mejlíků a večer stojím na stejném místě na Hájích a čekám známou tvář. A jak tak koukám na schody, vidím po nich vystupovat z metra bílou orchidej. A první myšlenka je: no to se mi snad jenom zdá ale vím, že se mi to nezdá a vím, kdo tu bílou orchidej chová v náručí.teď už má místo na mém okně, povídání u kávy mi opět, jako už tolikrát,  pomohlo najít cestičku ve vlnách osudu a tak jdu k pultu a kupuju andílka. A dávám ho do rukou, ke kterým patří. Jsem ateista ale věřím na moc osudu a na sílu a kouzlo přátelství. A možná už i na anděly. Potkáváme je. Važme si jich. Je to to nejcennější, co nám může život nabídnout. A já mám to štěstí, že se mnou kráčejí po cestách života a znám jejich tvář.