Dnešní doba není zrovna moc veselá. Omezujeme osobní setkání, máme omezený pohyb, každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo, možná zbytečně, odešel. 

A tak se ve vzpomínkách vracíme proti proudu času, do doby, kdy svět byl normální, a hledáme světlo na konci tunelu. Já jsme se také v čase velikonočním vypravila v myšlenkách proti proudu řeky Labe, až k soutoku Labe s Cidlinou nedaleko Poděbrad. V té době jsem byla šnek uzavřený ve své ulitě, osamělý poutník na cestácch nebo spíš na útěku sama před sebou. A možná už jsem nechtěla ani hledat světlo na konci tunelu. A tehdy jsem si tady, na těchto stránkách domluvila rande na slepo. Na Hájích a človíčkem, o kterém jsem toho věděla moc a moc málo. Ale na domluvenou schůzku jsem dorazila vyzbrojená petrklíčem a z metra vypochodovala žlutá orchidej. a za ní osůbka, která má petrklíče na své profilovce. A pak jsme se představily: Ahoj, já jsem Jiřina. To jsem ještě nevěděla, že společný výet do Poděbrad, kde na nádraží čekala Nevzdávat se - Stáňa je konec tunelu a začíná cesta otevřenou krajinou, kde člověk potkává lidi.

A pak jsme šly proti proudu řeky jarní přírodou a povídání plynulo stejně jako řeka vedle nás. A jako řeka sbírá po cestě další a další přítoky tak i k nám se v proudu času přidaly další kamarádky. Vy .

V to velikonoční pondělí se narodily šlápoty. V to velikonoční pondělí jsem dostala od osudu tu nejkrásnější pomlázku, obrovský dar přátelství. A tak vám i sobě  dnes  přeju, aby tahle doba skončila a život vykročil opět volnou, otevřenou krajinou, ve které se potkají všichni, co se potkat chtějí. Držím nám všem palce, ať je to brzy