Když jsem hleděla na krásné šumavské hvozdy v přítomnosti svých spolužaček ze základní školy při našem letošním setkání k oslavě našich šedesátin, uvědomila jsem si, že čas lze zastavit. Zastaví ho vzpomínky a nejvíce společné vzpomínky.Uvědomily jsme si, že existují   i jiné věci než peníze, mobily, počítače adalší až někdy  odlidštěná technika. V překrásném prosluněném odpoledni se na chvíli vrátilo dětství, byly jsme veselé, hravé  a mladé. Bylo nám dobře.  A to je v tomto světě plném spěchu,virtuálních kontaktů, odcizení, osamělosti a katastrof jako balzám. Všichni potřebujeme občas na chvíli zastavit čas a potěšit svou duši radostí,vzpomínkami a přátelstvím. Všechno nelze koupit a dobré vztahy už vůbec ne. Probíraly jsme své potomky, jejich životy a rodiny. Dostaly jsme se i k péči o stárnoucí rodiče. Objevilo se i téma nemocí, závislosti na druhých, jak důstojně zestárnout.  Těžko se o těchto věcech povídá. V mládínás to ani nenapadne a myslíme si, že to není náš problém.  Je škoda, že o problematice stárnutí se  ve společnosti málo mluví, tváříme se,že  nás se to netýká.

Ale v malebném šumavském prostředí, v rozkvetlé květnové přírodě, vespolečnosti svých skvělých kamarádek jsem si uvědomila, jak je důležité pěstovatpřátelství, uchovávat vzpomínky. Ať už jsme v jakékoliv životní fázi,v jakékoli životní situaci a v jakýchkoli nesnázích, pokusme se prožítkaždý okamžik svého života naplno. A nezapomínejme rozvíjet i osobní kontakty s milými lidmi.