Od mala jsem byla buclaté, dobře vyživené dítě a moje "nehubenost" se se mnou vezla celý život. Rodiče se stravovali zásadně "poctivě", což znamenalo spoustu knedlíků, omáček se smetanou, rohlíků, uzenin, masa a jen poskrovnu zeleninu nebo ovoce. Ke sportu mě nikdo nijak nevedl, a jak se vlastně tak dívám zpětně, rodiče mě vlastně nevedli k ničemu a nechali mě tak proplouvat životem na vlastní pěst. 

Vždycky jsem věděla, že nejsem hubená a vzhledem k tomu, že moje nejlepší kamarádka, se kterou se známe už od dětství, měla vždycky 40 kilo i s postelí, žila jsem s permanentním pocitem, že prostě musím zhubnout. Nijak jsem ale nikdy nenašla správnou motivaci k akci. Když jsem se blížila do pubertálního věku, moje váha rostla a s tím i poznámky spolužáků a rodiny. Asi v 15 letech nadešel zlomový bod, kdy jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, jak hrozně vypadám. Měla jsem 170cm a 82kg. Mám typickou postavu hrušky a jsem za to i celkem ráda, ale tehdy jsem byla jen takový válec tuku bez jakýchkoliv ženských křivek. No, a tehdy jsem se rozhodla začít něco dělat a pomocí kalorických tabulek, nastavených na příjem 1200kcal a každodenním pohybem se mi podařilo během asi šesti měsíců zhubnout na 63kg, což je 19 kilo dolů. Zpětně vážně obdivuju svoje odhodlání, kdy jsem byla schopná nechávat všechny sladkosti a chipsy doma bez povšimnutí a držet si svůj režim. Asi stojí za zmínku, že moje rodina mě v hubnutí nikdy nepodporovala, spíše naopak. Pořád jsem musela poslouchat poznámky typu "stejně se ti nikdy nepodaří zhubnout" a "dej si kousek koláče, stejně ta tvoje dieta nemá smysl" a tak dále.

Svoji váhu jsem si držela asi do 18 let, a pořád se snažila zhubnout na 58 kg, což je i teď moje vysněná váha. Bohužel, vůle už nebyla taková, jako předtím a já si držela +- těch 63 kilo.

Když jsem začala chodit s mým současným přítelem, začalo to být o moc horší. On je chlap, zvyklý jíst v 11 večer a nikdy nepřibrat a já jsem si nějak neuvědomila, že můj metabolismus funguje trochu jinak. Nebo jsem si to možná i uvědomovala, ale nechtěla si to přiznat :) Každopádně jsem pomalu a jistě začala kynout a nehýbat se a když jsem si jednou za čas řekla, že bych asi měla začít něco dělat, přítel mi tvrdil, jak se mu líbím a já to nechala být. Bohužel jsem se dostala na 75kg/170cm. Celou dobu jsem čekala na nějaký zlom, který mě donutí se do toho zase zakousnout. A ten přišel nedávno: přítel mě požádal o ruku :) 

Příští rok ze mě tedy bude vdaná paní a můj cíl je do příštího května shodit na mých vysněných 58kg a dostat se do formy. Velký plus vidím i v tom, že jsem teď na vysoké a můžu si sama určovat, co sním a co ne.

Doufám, že tady najdu nějaké kamarádky, se kterýma se budeme moct podporovat. Ráda si čtu vaše blogy, dávají mi pocit, že v tom nejsem sama. 
Tak tedy díky všem, kteří jste můj výlev dočetli až do konce, a hubnutí zdar! :)