Potvrzuje se, že sdělená bolest je poloviční bolest, člověku pomůže, když se může svěřit. Děvčata už vše napsala, mnohé jsme tím prošly, nebo procházíme, přeji ti pohodu, vše zvládneš .Když život není život, ale přežívání, je klidný odchod z tohoto světa vysvobozením.

Potvrzuje se, že sdělená bolest je poloviční bolest, člověku pomůže, když se může svěřit. Děvčata už vše napsala, mnohé jsme tím prošly, nebo procházíme, přeji ti pohodu, vše zvládneš .Když život není život, ale přežívání, je klidný odchod z tohoto světa vysvobozením.

Mášo, to je snad telepatie. Zrovna dneska ráno jsem si vzpomněla na tebe a na tvou maminku, jak ses o ní starala, jak jsi jí nakonec zajistila pečovatelskou službu... I na Stáňu a jejího tatínka, a na Jiřku a její vyprávění o jejím manželovi a mamince.

O naši maminku se stará hlavně brácha, co s ní bydlí, a já se snažím vyjít mu vstříc, kdykoli to potřebuje - chce jít s přítelkyní na koncert, slavit narozeniny vnoučat, vyrazit na víkend na čundr. A nebo si vzít týden dva dovolenou. A já ho obdivuju, že to takhle dlouho vydržel, a obdivuju všechny, kteří takhle o někoho dlouhodobě pečují. Protože á se přiznám, po týdnu nebo dvou jsem z toho úplně na dně. Je to psychicky strašně vyčerpávající, ona nemá už žádnou krátkodobou paměť, člověk se jí snaží něco vysvětlit, jenže ona už to nepochopí, nezapamatuje si to, má svou hlavu. Člověk by rád pomohl, jenže ona se tomu brání. Dostala zřejmě nějaký zánět močových cest, třikrát denně jsme jí museli povlíkat postel, jenže ona k doktorovi nepůjde, přece jí nic není, dostala předepsaná antibiotika, ona je jíst nebude, včera se jim bránila a bráchovi je plivala jako Vlastin Mickoun, dneska v poledne jí je jdu dávat já.

Ale proč to všechno píšu...
Do toho, jak byla ta příšerná vedra, začal kolabovat můj manžel, tlak měl poloviční než obvykle (má ho hodně vysoký a bere na to prášky), jednu chvíli už jsem vážně uvažovala, jestli mu nemám zavolat sanitku. No, nakonec to dopadlo dobře, konzultace s lékařem, vysazení jednoho prášku, rychle se to zlepšilo.
Říkala jsem to bráchovi, když jsme zase spolu dohadovali a koordinovali hlídání. A on řekl doslova a do písmene: "Tvůj manžel je důležitější než maminka." Protože ví, že já jeho péči potřebuju, on je mýma očima tam, kde já už nevidím, bez něj bych sama potřebovala, aby mi někdo pomáhal, a on mě psychicky drží nad vodou...

Ano, Mášo, důležitější jsi ty sama, aby ses udržela ve stavu, kdy ty sama nepotřebuješ péči druhých. Mysli na sebe, na manžela, který tě taky potřebuje.
Naši rodiče už jsou na sklonku života a jejich odcházení je smutné a my se jedině můžeme snažit o to, aby se netrápili, a to odcházení jim usnadnit tím, že jim dáváme najevo, že je máme rádi. Ale musíme sami zůstat při silách a soběstační.

Brácha už se zmínil o tom, jestli maminku nesvěřit někam do odborné péče. On je ten poslední, od kterého jsem takový návrh očekávala. Ale už i on vidí, že péče o maminku je nad jeho síly, nad síly nás obou.

Mášo, drž se a mysli na sebe, na svou pohodu. Pamatuj, že když nebudeš v pohodě ty, ani své mamince nijak nepomůžeš.

A na závěr přeju tvé mamince rychlý, klidný a bezbolestný odchod.. Možná to zní krutě a cynicky, ale přeju totéž i své mamince. Nejlepší jednou večer usnout a ráno se už neprobudit.

Držím palce tobě i tvým blízkým.

Děvčata moje, já to věděla, že u vás najdu pochopení. Děkuji moc za všechny rady a myšlenky co sdílíte se mnou, fakt, je dobré vědět, že někde je pár dušiček co chápou mojí situaci a neodsuzují mne.A jak piše Ajanka : chodím každé ráno, pozoruji přírodu , udělám si několikrát pozdrav slunci z jogy, snažím se na nic nemyslet jen vnímám ranní čerství vzduch a jdu a jdu. Já tu chůzi fakt miluji ( však už to o mne víte ) a pomalu se dostanu do mojí formy. Nespěchám,nejdu na čas, ani na výkony. Kolem 8 ráno si doma dám dobrou snídani a můj den může začít.......jsem ráda, že vás tady mám.....

Milá Mášo, i já jsem zažila bolestné odcházení svojí maminky a přišlo jen několik dní po smrti manžela, který umíral rok a půl doma. Do nemocnice ho odvezli v bezvědomí a pak se už neprobral. Maminka odcházela v LDN. I ona v té době chodila na tento svět jen na návštěvu. Když jsem ji týden po manželově smrti volala RZ, zvracela krev a já jsem si myslela, že mi ji po pár dnech pustí a spolu prožijeme ještě nějaký ten rok. Byla imobilní už nějakou dobu před tím ale když ulehla, nebylo v mých silách jí poskytnout takovou péči, kterou potřebovala...
Vám že je to pro Tebe bolestivé ale choď za ní tehdy, když budeš sama v pohodě. Ona by to tak určitě chtěla.Vím, že to není lehké ale jinak to nezvládneš. Dopřej jí klid odcházení a sobě dar smíření. Myslím na vás obě

Mášenko, holky napsaly vše a nechci se teda opakovat....... Snad jen posílám spoustu energie k překonání těchto nelehkých dnů....
Piš, pokud to pomůže, tady najdeš vždy oporu!
Procházky si určitě neodpírej, snaž se myslet při nich pozitivně a třeba na hezké věci co jste s mamkou prožily, nebo klidně nemusíš myslet na nic a jen koukat a poslouchat přírodu, každý den je ta procházka jiná, tak si všímej změn co se kolem dějí i to je relax, který potřebuješ.
Jsem s tebou.....

Mášo, děvčata už vše napsala. Když nám odchází blízký člověk je to moc těžké. Také jsem si tím prošla. Tatínek mi umřel když mi bylo 21 let a týden před svatbou. Mamka na tom nebyla psychicky vůbec dobře a vše zůstalo na mně. Trochu se srovnala když se narodila za rok naše dcera, ale už nikdy to nebyla ona, už se tolik nesmála jako dřív. Když umírala před 11 lety , už nás nikoho nepoznávala.
Držím ti pěsti, ať vše zvládneš.

Dala jsi a dáváš maximum co můžeš, ale nemůžeš tím zničit sebe. Přeju Ti sílu, ráda bych ti nějakou poslala, ale nějak jí nemám na rozdávání, ale myslet na tebe nepřestanu. Dobré a pravdivé rady předaly už děvčata přede mnou, já mohu nabídnout jen ucho na vypovídání a podpůrnou myšlenku . Drž se děvče ,drž !

Mášenko, jak tě jen potéšit.....někde jsem četla, že staří lidé jsou protivní proto aby pozůstalé tolik nebolelo, když odejdou. Je to určité tézké období a souhlasím s děvčaty, je třeba si zachovat zdravý rozum. Ty budeš ten kdo zůstane a bude muset jít dál. Opravdu si nic nevyčitej, vždyť jsme tu všechny svédkyně tvých galerek a blogů, jak jsi mamce zpřijemnovala všední dny. Držím ti pěsti, ať vše zvládneš.

Milá Mášo. Věkově jsme si blízké, ale rodiče už nemám dlouho. Bylo mi 43 let, když nečekaně odešla maminka a 2 roky na to velmi rychle i tatínek. Péče o ně tak nebyla vlastně téměř potřeba. Přesto to se mnou dost zamávalo a maminku jsem tzv propustila až po 20 letech. Díky psychoterapii.... Pak nastalo období péče o rodiče manžela. Snažila jsem se. Ale když jsi na to sama, snaha nestačí. Znovu a znovu slyším slova mudr: když nebudete v pohodě vy, nezvládnete to. Navíc se může stát, že tu péči budete potřebovat taky. Chci tím shrnout to, co napsala děvčata. Mamince jsi dala a dáváš co je v tvých silách. Vic už to nejde. Nevyčitej si, měj radost, že je o ní postaráno a můžeš ji kdykoliv navštívit. Ale mysli především na sebe a své zdraví. Držím pěsti , ať chmurné období brzy překonáš a srovnáš se s tim, že co se má stát, stane se ,s klidem v tvé duši. Opatruj se.

Udělala jsi pro maminku maximum, dokud to šlo měla jsi jí doma. Drž se, myslím na tebe. Každý z nás si to musí prožít. Taťka mi zemřel nečekaně, ale už nás nepoznával, byl zlý a agresivní, maminka je v domově důchodců, voláme jí, jezdíme za ní, ale nechodí, je téměř ve všem závislá na sestrách. Kolikrát má řeči, že už by chtěla za tátou, že je to jen trápení, pak zas otočí .... Je dobře že ses z toho vypsala, určitě se ti ulevilo.

Nebudu psát něco, co už tady napsaly ostatní. Snad jen - drž se a nic si nevyčítej. Děláš maximum, víc už umí jen ten nahoře.

Milá Mášo, přesně vím, o čem mluvíš, i když od taťkova ocházení uplynul víc než rok. Eva a Vlasta Ti to napsaly moc hezky. Odcházení blízkých moc bolí a člověk si sáhne na nejhlubší dno. Nesmí ale zapomenout sám na sebe. Hezky se to říká, ale těžko plní. Hledej maličkosti, kdy můžeš sama pro sebe udělat něco, aby Ti bylo v daný okamžik alespoň malinko líp. I kdyby to bylo jen otevření okna nebo dobrý kafe z hrnečku, který máš ráda. Naordinuj si zase své procházky. Nevzdávej je, protože je to teď neskutečně těžké, ale drž se jich zuby nehty, právě proto, že to teď strašně těžké je. Čas rozloučení s maminkou přijde a lehké to nebude ani potom. Je důležité to ustát a najít sílu dívat se dopředu a jít zase dál. A pokud nebude síla v duši, neváhej a obrať se na nějakého odborníka, který Ti pomůže tuto nelehkou dobu projít. Hlavně si nic nevyčítej, děláš nejen co můžeš, ale mnohem víc. Drž se a mluv ( piš ) o tom, jak je. Jsme tu pro Tebe.

Držím pěsti, abyste tohle těžké období přečkala bez újmi své zdraví. Už je to pár let, ale prožívala jsem skoro to samé se svojí mamkou, moc Vám rozumím, jak se cítíte. Věřte, že je moc důležité, abyste si udržela svoje zdraví, pro všechny své blízké a nesesypala se ještě Vy. Je to hodně bolestné období, když přicházíme o své rodiče. Přeji hodně sil.

Mášo jsi neobyčejně statečnej a obětavej človíček. Prožila jsem si dlouhé a bolestné odcházení nejbližších a vím co to stojí sil. Ty pocity že kdybych něco mohla udělat jinak, nějak něco změnit, prostě pocity viny za cokoli... mě dostávaly na dno. A člověk není bezedná studnice sil. Ani ty nejsi. Co musíš teď je myslet na sebe. Zní to takhle napsané hodně suše, ale starej se hlavně o Mášu, aby našla klid. Opatruj se.

Mášo, drž se, a neměj žádné výčitky svědomí. Někdy člověk musí myslet i sám na sebe, aby se nezhroutil dočista. Dobře, že jsi to napsala, určitě se ti ulevilo. Vím, že nemůžeš být úplně v pohodě, ale jsou věci, které nemůžeme ovlivnit. Takže mysli i na sebe, dávej na sebe pozor a přeji hodně sil:-)